SPLAŠENÉ DNY...A ODMĚNY

Dny letí jako splašené a dějí se v nich různé věci.

Včera se náš syn ochotně a rád naučil „vařit“ mi kávu a čaj v automatickém espressu. Je mým nadšeným baristou!

V obchodě si zas u placení vyžádal od muže „kartičku pojišťovny“ (má v tom ještě zmatek:-) a zaplatil bezkontaktně sám.

Když jsem potřebovala odběhnout dolů na parkoviště něco předat kamarádovi, odcházela jsem s domluvou, že si synátor bude hrát, počká na mě a bude hodný. Dovolil mi vzít si klíče jen se slibem, že zazvoním zespodu u vchodu a zaklepu pak na dveře. A ejhle – po zazvonění mi dokázal otevřít tlačítkem domovního telefonu a nahoře mi taky otevřel. 

Když si měl vybrat, které DVD chce pustit, říká „Mašinku Tomáše“. A můj muž se ptá – „Kterého? Jedničku nebo dvojku?“ Syn se zamyslel a povídá „Tobě ukážu.“ A šel a ukázal. Což je jeden z vrcholů funkční komunikace, který nás nepřestává udivovat. 

Cestou ze školy jsem se ho ptala, zda se mu líbilo v divadle, kam se školou šli. Prý ano – a hned se mi jal vyprávět (!!!), o čem to bylo. 

Asistentka byla nadšená, když jí ve škole rozkreslil, rozepsal a poté převyprávěl celou pohádku O Otesánkovi. Tohle by ještě nedávno patřilo spíš do říše snů. Podotýkám, že Otesánek ho nikdy moc nebavil a spolu jsme ho četli jen párkrát – na rozdíl od jiných příběhů.

Pak taky ale přichází afekty, únava, kolotoč neporozumění a frustrace. Jedeme nahoru a zase dolů a nejde moc vydechnout. Nepřestává mě ale bavit ta výzva. Přes všechnu tu únavu, jeho, moji, podzimní a bůhvíjakou, mě stále těší a motivuje vzájemná komunikace s ním, hledání způsobů, nacházení porozumění a radosti v jeho očích. 

A mezi tím vším udržuju chod domácnosti, nakupuju, peru, žehlím.

Sdílím Týden pro inkluzi 2018 a čerpám spoustu zdrojů a informací v oboru. 

Poprvé píšu petici a mám z toho moc dobrý pocit, že pomůžu prospěšné věci.

Vymýšlím způsoby, jak procvičovat učivo, když ty běžné nejdou příliš dohromady s PAS.

Píšu ze svých zkušeností s PAS všechno to, co je dobré znát a co chci do světa pustit už příští rok. 

Přemýšlím nad Vánoci, plánuju.

Snažím se žít i mezi lidmi, vídat kamarády, živit svou duši a psychiku pravidelným cvičením a odpočinkem. Snažím se být dobrou partnerkou. Dcerou. Podporou okolí. 

A dál a dál a jeden by z toho byl unavený. A já občas bývám. Ale mám silný a reálný pocit, že všechno to, co dělám, má ohromný smysl. A že nic z toho bych nechtěla pustit. 

A pak, pak přijdou odměny. 

Když mi Kubík nachystá tu kávu sám a je na to pyšný. 

Když se mé texty líbí někomu, koho si v oboru speciální pedagogiky obrovsky vážím. A ta osoba říká „Nemám k tomu co dodat...ať se to dostane k co nejvíce lidem...piš dál!!“

A když oslovím divadlo, jehož představení Kubíka tak nadchlo....a do hodiny mi přijde v e-mailu odkaz se záznamem.

Takže když mi jeden moudrý muž říká, že krásný je každý den, kdy se probudíme, dochází mi okamžitě, jak velkou pravdu má. Je to úhel pohledu, který rozhoduje o štěstí a smutku. Stačí těch několik úspěchů napsat, zhmotnit, a člověk se cítí hned mnohem líp.😊

KOMUNITA

Čtu si o štěstí. O tom, jak to mají v Dánsku, údajně nejšťastnější zemi na světě. Asi podvědomě pracuju s principem, že na co myslím, to posiluju. Přitahuju k sobě štěstí, jak můžu, přestože aktuálně bojuju jinde s dost nepříjemným problémem, který se netýká ničeho jiného než inkluze.

Ale k tomu štěstí. Dánové ho poměrně dost úzce spojují s pospolitostí a komunitou. Téma komunitního bydlení už není ani u nás tak neznámé. Myslím, že tu a tam existují už i v Česku komunitní zahrady a shodou okolností nedaleko našeho města existuje i komunitní bydlení. Lidé, kteří tam bydlí, jsou spokojení a chválí si to. 

Právě v Dánsku je obrovský nárůst komunitního bydlení, a to z jednoduchého důvodu. Z osamělosti štěstí neplyne. Potřebujeme kolem sebe lidi, vztahy, cítit i sounáležitost a blízkost. Kromě rodiny totiž můžeme patřit i do jiné komunity – komunity sousedské.

Na severu je tak třeba skupina domů, které jsou plně samostatné, ovšem všechny sdílejí také společný dvůr a třeba velkou společnou kuchyň s jídelnou. Na dvoře se taky klidně stoluje – kdo chce, ten se přidá. Existují určitá pravidla příprav společné večeře, v čemž se lidé v komunitě poctivě střídají. Děti různých rodin se potkávají na dvoře a hrají si napříč věkovými skupinami. Někteří rodiče si můžou udělat, co je potřeba, jiní děti hlídají. Lidé se navzájem znají, umí a především si chtějí pomáhat. 

Představovala jsem si, jaké to asi je. Ohromně mě to nadchlo, přestože si nedělám iluze o tom, jak rozdílní lidé by kolem nás byli a že ne všichni by mi třeba vyhovovali. Představila jsem si našeho syna, jak by mohl trávit čas mezi jinými dětmi. Jak by si na něj a jeho jinakost ty děti zvykly a přijaly ho. A když ne všechny, tak třeba aspoň některé. Je to pro mě představa snů a nová úroveň inkluze. Inkluze v běžném životě, ve společnosti. Zdravé děti (i dospělí) by si rozšířily obzory a věděly by, že na světě nejsou všichni stejní. Hendikepované děti by se mohly cítit šťastné a neodmítané. Mohly by se cítit součástí celku, který jim jinak víc nebo míň uniká. Přestalo by to být všechno prostě tak moc zvláštní a jiné. Vidím, že ve škole to tento přínos má. Kubovi spolužáci ho přijali a zkrátka mezi ně patří. Bylo by skvělé ten princip vztáhnout i do běžného života.

Naši známí vlastně něco takového prožívají. Bydlí v domě o čtyřech bytech a děti ze všech rodin se schází na dvoře, který je uzavřený a bezpečný. Když jsme tam byli na návštěvě, polovina dětí se venku i sešla. Žádná idylka se teda nekonala – děti Kubu víceméně odháněly, choval se pro ně nesrozumitelně a nelíbilo se jim to. Tenkrát jsme odtamtud odjížděli hodně smutní a i teď ten tehdejší smutek ještě cítím. Přesto se mi ta představa prostě líbí. Věřím, že při vstřícném přístupu rodičů i dětí a dlouhodobé snaze by se v takových podmínkách dalo hezky žít. Mohlo by to jít.

Když jsme byli malí, znali jsme v domě všechny. Dnes ani nepoznám všechny sousedy, co v našem sedmipodlažním domě bydlí. V době, kdy se každý stará hodně sám o sebe a málo o ostatní, v době, ve které se lidé navzájem vzdalují, by toto mohla být cesta zpátky. Svět by mohl být vlídnějším a otevřenějším místem. Mohlo by být víc radosti. 

KRESBA

Dům s bránou a majáčkama. 

Obrázek jako povzbuzení pro všechny rodiče autíků, kteří mají pocit, že jejich děti tužku do ruky nikdy nevezmou. 

Kuba byl stejný. Do šesti let. Ale pak...jako když povolíte stavidla... Já vím, v osmi letech obrázky vypadají jinak. Ale tohle je náš soukromý zázrak - a já ten obrázek prostě zbožňuju!

JAK JSME POUŠTĚLI DRAKA

Zatímco loni zůstalo jen u jednoho dne, letos jsem si říkala, že bychom našeho papírového draka mohli vyvenčit víckrát. Fouká docela často, po dopoledni prosezeném ve škole je pro synka dobré se proběhnout, a tak jsme to začali zlehka plánovat. Čekali jsme na ten pravý den a tu pravou konstelaci. Přišlo to včera. To ovšem neznamená, že to teprve včerejškem vypuklo.

Už asi týden Kubík neustále vykřikuje „Draka, draka!“ Četli o tom ve škole, leckde jsou obrázky draků a náš chlapeček se rozhodl už asi milionkrát, že prostě jdem.

„Kubo, nefouká. Drak nepoletí.“

„Draka! Draka!“

„Ano, já ti rozumím. Půjdeme pouštět draka, ale až bude vítr. Podívej, nefouká.“

„Draka, ven, ano!“

Postupně se zvyšovalo napětí, chlapeček byl na nervy a pokoušel se to u nás vykřičet. S domněním, že když o tom bude mluvit znovu a znovu a dostatečně často, konečně nás zlomí. Postupně docházelo ke vztekům a občas k zoufalým alternativám jako „Na draka to nevypadá, nechceš se jít projet na koloběžce?“ Na to většinou kývnul. A já, bez ohledu na únavu a čas, jsem šla poklusávat s ním. Ale tak pohyb je zdravý, že:-)

Včera jsme se vydali na nedaleké hřiště, kde se draci pouští často. První zádrhel – mírné závětří od nedaleké školy. Pokusy nic moc. 

„Kubo, zajedeme autem někam na kopec.“

„Nééé, na hřišti!!!!“

„Tady fouká málo, podívej, zajedeme jinam.“

„Ne, fouká!“

Po několika marných snahách pochopil, že to nemá smysl, a jeli jsme na kopec. Vůbec se nedivím, že se tam konávají drakiády. Tam funělo opravdu zdatně. Drak byl za chvilku nahoře a Kubík vychechtaný od ucha k uchu. Začal se ovšem zajímat o provázek, že ho bude držet. 

Zpočátku ho držel dobře, jen ho za chvíli napadlo, že může taky blbnout. Jak jinak že. Začal provázek pouštět. Draka jsme naháněli několikrát tam a zpět, až jsme prohlásili, že jestli ho ještě jednou pustí, jdeme okamžitě domů.

Pochopil. Drak poletoval vysoko, do podmračené oblohy prosvítalo semtam sluníčko a vypadalo to idylicky. Co na tom, že tam byla trošku zima. Měli jsme radost. Na chodníčku kousek od nás zůstaly stát dvě malé holčičky a fascinovaně koukaly na draka taky. Po nějaké chvíli jsme scházeli níž a níž z kopce. Kuba nejspíš usoudil, ž už může zase zazlobit a nacpal provázek do nedaleké břízy s tím, že jako uteče. Na naše varování NEPOUŠTĚJ TO nedbal. Pustil to a plastová rukojeť utekla do výšky tak asi čtyř metrů, kde zůstala naprosto pevně zaháknutá za větev. Kdybyste to chtěli zaháknout záměrně, určitě se vám to tak spolehlivě nepodaří:-)

Orosila jsem se. Můj muž taky. Začali jsme s klidem Kubovi vysvětlovat, že jsme ho varovali a ať se s drakem rozloučí. 

„Uááááááá!“ 

Vztek a smutek a pláč a křik...nebralo to konce. Nejdřív jsme si říkali, že to je ta správná lekce a že si to aspoň zapamatuje. 

Deset minut hulákal a my začínali mrznout. Pořád nechtěl pochopit, že ho dolů prostě nedostanem. Ze vzteku zbyl jen obří smutek, ale taky neochota opustit pozice. Pak se muži zželelo a rozhodl se zajít do auta, jestli tam náhodou něco nemá, co by pomohlo. A já čekala. Kuba čekal. Holčičky tam stály jako přimražené a maminky je s kočárky marně volaly, ať už jdou. Drak se vznášel krásně a vysoko.

A pak, jako když se stane zázrak, přestal vítr asi na pět vteřin foukat. Nebo jen zeslábl. Každopádně to stačilo a drak najednou začal prudce klesat. Vystřelila jsem jak sprinter, než mi znovu uletí. Když jsme ho chytili, Kuba jásal. Přes slzy se začal smát, nicméně stále nechtěl pochopit, že provázek možná budeme muset uříznout a rukojeť zůstane nahoře. 

Ale to naše dítě má víc štěstí než rozumu. Můj muž to vymotal ze stromu i s rukojetí a slavnostně jsme opustili kopec. Holčičky se nakonec vydaly na procházku a my celí zmrzlí mířili domů.

Pevně věřím, že si to Kubík zapamatoval. Když jsem to s ním večer znovu rozebírala, proč se to stalo, oplakal to znovu, znovu si to prožil. Myslím, že draka už nepustí. Přestože, jak říkal můj muž – „My jsme šli přece draka POUŠTĚT, ne držet.“

Což autistické logice a doslovnému chápání přece naprosto odpovídá. No ne?:-)