JAK VYPADÁ ŠŤASTNÉ ODPOLEDNE

Po třetí hodině jdu pro Kubu do školky. Moc se na něj těším. Vždycky a bez ohledu na to, že může kdykoliv přijít těžký den... Nacházím ho s kamarádem v objetí. Má OPRAVDOVÉHO kamaráda. Jsou to kumpáni a jsou pořád spolu; hlavně si spolu hrají. Ne vedle sebe, ale SPOLU. Už jen to mě naprosto neuvěřitelně těší...je to tak zdravé! 

Jdeme domů a povídáme si, co vidíme kolem sebe. Po příchodu Kubík radostně vykřikne „A me doma!“ (= a jsme doma), na což vzápětí navazuje veselý taneček a spousta úsměvů a hned potom věta „Já chi ajped..“ A já už tradičně odpovídám, že teda uděláme úkolky a pak bude ten jeho „ajped“.

Přináším úkoly. Kubík je plní a ještě u toho se mnou stíhá vtipkovat. Píše, čte, přiřazuje, a najednou ze sebe sype slovní zásobu, o které netuším, že ji má.... (jen další důkaz toho, že auti děti nasávají vše, i v momentě, kdy vypadá, že jen koukají do zdi). Dokončujeme úkoly a Kuba vesele volá „Tydiiiii!!!!“ Neboli měl jsem čtyři úkoly, budou čtyři bonbony. Mlsá bonbony a spokojeně se jde koukat na své videa s vláčkama.  Vláčkama prostě žijeme. Ale pak je tu ještě něco, co ho momentálně baví... Dny v týdnu. A tak mi povídá dny od pondělka do neděle, že v sobotu a v neděli se do školky nechodí a to jsme doma – máma, táta, Kuba.

Do toho začne prozpěvovat písničku o Červené karkulce, a když potřebuje s něčím pomoct, tak volá to své „Mami! Mami!!!“

Všechno tohle je asi běžné. Asi to tak bývá a já to nevím, protože zkušenost tohoto typu nemám. Není přenosná míra radosti a naplnění, když tohle všechno přichází. A pak přijde domů tatínek a jsme spolu, venku prší a my si můžeme VŠICHNI TŘI povídat, laškovat, být opravdu spolu. 

Nevím, jak dlouho to bude takové. Chci věřit, že už pořád.

JSEM ZPĚT

Byla dlouhá odmlka. Každý den jsem myslela na to, že to není dobře. A že by bylo dobře jít dál, psát, hodnotit, radovat se i trápit třeba i na papíře. Ale nešlo to. Ne že by se nic nedělo. Děla se spousta věcí. Špatné, dobré, neutrální. Ale ztratila se jaksi...krátkodobě a dočasně...touha a potřeba. Zpracovávat události každého dne, vyrovnávat se s nimi, snažit se vydržet, nepadnout, to vyžadovalo sílu. Na psaní prostě žádná nezbyla. 

Unavená jsem stále. A trápí mě leccos. Je ale potřeba říct, že synovy problémy to momentálně nejsou. Sinusoida se zhoupla na tu lepší stranu. Chlapeček je úžasný, skvělý, absolutně dokonalý. Svět je v tu ránu dokonalý celý. A s jeho úsměvem i já nabírám sílu. Se vším tím jeho „Mamííí mamííí“ si připomínám, že nic dalšího důležité není. Anebo podstatně méně.

Dnes energie taky mnoho nezbývá. Ale mám intenzivní pocit, že je co říct. A že by to tu zaznít mělo. 

Dnes jsem viděla mnoho rodičů, kteří nedokázali pochopit, že dítě by v zařízení nemělo trávit celé dny. Že jsou to rodiče, které dítě potřebuje. Že s dětmi přichází starost, že nejde mít všechno. Že je to všechno o prioritách a že zaměstnání je pořád jen zaměstnání, ale dítě...dítě přece chceme, chceme si ho užívat, chceme s ním sdílet. Nechceme přece jen obstarávat – chystat jídlo, koupat, ukládat. Chceme povídat, zpívat, hrát si. Chceme být U TOHO. 

Každý to nepochopil. Každý to tak nemá. Když jsem šla dnes domů, měla jsem v duši klid a radost. Že fungujeme jako rodina. Že Kubík jde domů každý den nejpozději o půl čtvrté. Že jsme do večera S NÍM. A ano, zrovna u nás je to náročné. Vyčerpávající. Máme za sebou miliony vzteklých odpolední, kdy jedna událost nenávratně vyžene veškerou harmonii a všechno už je jen špatně. A někdy se cítíme tak, že se to nedá vydržet. Ale nedělali bychom to jinak. Jsme šťastní, že ho máme. A chceme dny prožívat společně. Přes všechny těžkosti. 

Myslím, že dneska jsem víc než kdy jindy hrdá na to, jak žijeme. Čím žijeme. A že si navzájem dáváme hodně, i když někdy bychom nejradši práskli dveřmi a utekli. 

A taky jsem hrdá na všechny ty rodiče hendikepovaných dětí, co znám. Vím, že to mají stejně. Mají to taky těžké a přece to všechno dělají strašně moc poctivě. A zvládnou to. 

Dnes jsem viděla tolik rodičů zdravých dětí, jak dolují všemožné argumenty, aby si obhájili, že jejich dítě je v zařízení tak šťastné, že mu to nechtějí brát. Je to strašně smutný příběh. 

Jsem velmi šťastná, že do něj nepatříme.