Poslední dny přináší spoustu zážitků. A letí jak šílené.
Vypuklo jaro a Kubík je nadšený, že se dá zase chodit ven. Trávíme tam hodně
času, couráme a couráme po celém městě i kolem něj. Občas je to tak fajn, že se
člověk překoná a jde velmi dlouhou trasu, protože je to prostě hezký zážitek.
Kuba si se mnou pobrukuje oblíbené písničky, pojmenovává věci, co vidí a pak
někde na lavičce svačíme. To bývá skvělé. Nebo když si teď začal zase hrát na
hřišti, kde jsme dřív bydleli. Teď tam bydlí jeho babička s dědou a Kuba
jako by se vrátil domů. Děti, které ho dřív znaly, se o něj zase starají a
pomáhají mu. A on je mezi nimi šťastný. Je to velký průlom, tolik chce být s dětmi!
Vždycky je hledá, a když tam seděly třeba jen dvě holky a jedly křupky, sedl si
vedle nich a seděl. Potřebuje kamarády a vítá je. Horší to je, když jim
narušuje nějakou hru. Pak se na něj začnou trochu zlobit, já taky a celá akce
končí šíleným řevem při nechtěném odchodu. Onehda mi trucoval a vztekal se
pomalu hodinu. Tak moc se zlobil!
Jeho zájem o děti je báječně neautistický. Jeho opakování po
nich je neautistické. Sem tam nějaká ta mluva je neautistická. Ale co hůř, pak
je tam jeden autismus. A ten mi láme vaz, prostě nevím, jak dál. Kope nás a
bouchá, když nechce odněkud odejít, když prostě s něčím nesouhlasí. Nevím,
co s tím, vím jen, jak mě to deptá a ničí. Jestli jsem si dřív říkala, že
se vzteká a má afekty, nebylo to nic proti tomu, co přišlo teď.
Je mi z toho smutno. Smutno z toho, že za to možná
nemůže. Ještě víc smutno z toho, jestli to náhodou jen nezkouší a „normálně“
nezlobí. Nevím, kde je ta hranice, a nepoznám ji. Poprvé vážně zvažuju, že i on
bude nositelem těch známých triček s nápisy.
„Nejsem nevychovaný,
jsem autista.“
„Vnímám svět trochu
jinak. Neřeš to.“
To vyřeší problém s publikem všude kolem nás. Méně už
problém s tím jeho vyšilováním. Paralyzuje mě strach, že tohle je
autismus, a ne zlobení. Protože pak to má standardní řešení… medikaci. A přes
všechno ujišťování našeho psychiatra, že dnešní léky jsou na vysoké úrovni a
bezpečné, se toho prostě strašně bojím. Mám známou, kterou agresivita jejího
autisty poznamenala už i monokly. A teď se proto chystají do psychiatrické
léčebny na změnu medikace pod dohledem. Byla z toho zničená a já to
naprosto chápu. A vzhledem k tomu, co se u nás děje, nejde na toto
nemyslet.
Dochází mi síly. A jak už to tak bývá, i cestu k vyřešení
tohoto problému si musíme vyšlapat sami. Není, kdo by poradil. Doufám, že ji
najdeme brzy:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat