Dneska jsem si vzpomněla na to, jak jsem před léty dělala
letní brigády v kuchyni. A jak jsem za pár týdnů vařila místo kuchařky,
která byla třeba unavená nebo si šla dát cigáro, jelikož věděla, že to jedno
nebo dvě jídla, když bylo málo lidí, zvládnu. Učila jsem se rychle. Dodnes to
tak mám. V práci jsem jako asistent pedagoga, a přece jsem se brzy dostala
do situace, kdy jsem byla sama na směně, dělala všechno a dost pravděpodobně to
bylo považováno už od počátku za normální. Nastoupila jsem kvůli synovi výhradně
na ranní směny a stejně se občas účastním akcí, porad, přestože jsou odpoledne.
Nevím, proč to tak je. Jsem maximalista a jsem vstřícná.
Nebo mě tlačí okolí a já se nechám? Já nevím. Já jen vím, že dost možná kvůli
tomuto svému rysu jsem se tyhle svátky dostala do bodu nula. Totálního
vyčerpání, vybitých baterek. Nic mě netěšilo, všechno mě nechávalo chladnou.
Přípravy jsme doma zvládli skvěle, všechno proběhlo i s větší účastí
rodiny skvěle, ale já jsem byla uvnitř jako prázdná nádoba. Jako bych jela na
setrvačnost. Myslím, že jsem se dostala přesně na hranu, za kterou přichází
antidepresiva. Už jsem slyšela jednu auti matku odpovídat na otázku o
antidepresivech toto: „No jasně, v tom
přece jedeme všichni, jinak se to nedá!!“ Už je to pár let a tehdy jsem to
nechápala a skoro se na zlobila, protože to bylo hrozně zkreslující.
Já myslím, že ten stav, do kterého jsem se ponořila o
svátcích, je vážně blízko. Blízko totálnímu průseru. Už dlouho mi nebylo dobře
a tak to přišlo - zhroucení do sebe, ztráta nadějí, nekonečný smutek. Jsem
kapku asociální, netextuju, nevolám, dopřávám si ticho a klid. Tímto se zároveň
omlouvám všem, kterým jsem se měla ozvat a neudělala to. Všem, kterým jsem
nereagovala na vánoční esemesky. Všem, kteří to teď třeba nechápou. A taky vám,
co tohle čtete. Někdy člověk už nemůže dál a ani obvyklá terapie v podobě psaní
prostě nejde.
Dnes je první den, kdy cítím, že to snad už není tak zlé.
Dokonce i můj muž okomentoval mých pár vět u oběda jako brebentění – ve
srovnání s posledními týdny. A taky se mi podařilo vytrhnout synkovi druhý
rozviklaný zub. Pravděpodobnou příčinu nesnesitelných vzteků a náladovosti.
Jupí! Panáka na to.
Moje PF 2017 patří tady všem rodičům autistických a jinak
hendikepovaných dětí. Všem statečným, co se taky ocitli v bodu nula a
přesto šli dál. Nebudu slaboch a zvládnu to kvůli nim taky. Hodně síly všem!