BEZČASÍ

Nacházíme se doma v podivném bezčasí. Kubíkova kondice rapidně klesá, uzavírá se nám do bubliny, ke které nemáme klíč. Zdravé projevy opět vystřídaly autismy, klid je nahrazen afekty.

S mužem jsme u konce sil. Přetažení z práce, přetažení z nervů. 

Jen o fous jsme dnes vybředli z nesmírné a hluboké deprese vyplývající z večerní scény, kterou chceme oba zapomenout. Nebo spíš asi všichni tři. Někdy nejsou síly na to zachovat klid, někdy únava přehluší všechny správné způsoby.

Každé zrnko naděje opečovávám a doufám, že poroste. A tak i přes nejtěžší chvíli dnešního večera jsem pocítila úlevu a radost, protože náš syn se mi v podstatě omluvil. Za to, že mě párkrát v afektu plácnul. Bylo to spíš symbolické, jako vyjádření odboje a protestu. A přesto přišel a sám řekl „Já u- ne-u-du bou-at.“ (= Já už nebudu bouchat.)

Je to naděje, že rozeznává, co je špatně a co dobře. Je to naděje, že vtloukání správných principů má smysl. 

Pořád věřím, že to zvládneme. A chci věřit, že „zvládneme“ přeroste v „žijeme hezký a klidný život“. Přestože o moc jiné to nejspíš nebude. Dnešek byl připomínkou, že autismus je zrádný a že se nám bude stále vracet jako bumerang. Takový je náš život.

A zítra nanovo. S klidem a jak nejlépe to budeme umět.