PŘEŽÍVÁME REGRES

Nejzáludnější a nejzákeřnější projev diagnózy dětský autismus zní: Regres přichází kdykoliv, bez varování, nečekaně. 

A tak ho tu máme. Ten regres. Včera nám autismus vyměnil syna za jakéhosi mimozemšťana za sklem. Křičel, byl hysterický a absolutně netečný. Nezvládal základní věci. Nechtěl jít na záchod, mýt si zuby, pít, nic. Slunečný sobotní den se proměnil v trápení. Snažili jsme se ho po týdnu nemoci rozptýlit návštěvou babičky a dědy. Návštěva byla celkem obstojná, Kuba tolik nešílel, ale ani nekomunikoval. Babi a dědu zato pravděpodobně dokázal opět překvapit. Myslím, že jsou z toho ještě teď divní.

Po návratu domů jsem měla ten nerozum, že jsem mu chtěla ostříhat nehty na nohou. Nemá to rád, ale vždy to nějak zvládneme. Tentokrát jsme to nezvládli. Zato jsem dostala parádní facku a z Kubíkova křiku mi mohly prasknout bubínky. A sousedům určitě taky. 

Je velmi bolestné i pro vás jako pro rodiče, když děláte běžnou věc, a hlavně nutnou, ale vaše dítě to BOLÍ. Když češeme vlasy, musíme počítat jen do 10 a pak přestat česat. Nehty se stříhají za částečného křiku a částečné rezignace, kdy nožka konečně povolí. Vlasy se stříhají za křikudomorkukostí. V pevném objetí nás obou a pevných nervech naší kadeřnice, která zpravidla odchází dostříhaná na prstech. Občas je problém jít po ránu na záchod. Poslední dobou je i čištění zubů k vzteku. Jídlem synka často prostě obtěžujeme. A to nemluvím o nějakých pokusech ho přimět ochutnat nové věci. Jsou stejně většinou neúspěšné. 

Včera jsem se z toho všeho skutečně zhroutila. S vidinou, že všechno bude už vždycky jenom těžké, jsem usnula. Synkův ranní výraz ve tváři mě nijak nepřesvědčil o opaku. 

Ale přesto jsem se zvedla. Protože mám vedle sebe muže, který to nevzdal a i přes zjevný regres dál šířil dobrou náladu a pozitivismus. Včera si u mě teda ani neškrtnul, bylo to moc čerstvé. Dnes to ale začalo zabírat. Nevím, kde se to v něm vzalo. Dnes dokázal rozesmát i synka a nakonec i mě. Věci byly najednou veselejší a Kubík začal reagovat lépe.

A pak jsme si troufli. Jeli jsme společně do IKEA, což se v časech regresu může jevit jako čiré bláznovství. Muž běhal mezi regály a vybíral, já hlídala synka. Prostě jsem mu byla nablízku a zůstala jsem klidná. A on se nám opravdu odměnil. Snad že jsme ho vzali na výlet, snad že jsme na něj dnes nijak netlačili, prostě tam byl hodný. Po návratu snad i více komunikoval. 

Možná to nebude tak zlé. Možná se to zvedne dřív a regres nebude příliš trvat. Běh událostí mi každopádně znovu připomenul, že i když přijde, je důležité se z toho hned nesypat. Já měla štěstí, že to za mě zvládnul muž. Dítě je, ať chcete nebo nechcete, na vás napojené a vaše vnitřní nepohoda je pak i jeho nepohoda. Tlouct do hlavy si tu musím a připomínat. Ale jsem jenom člověk a chci se na to dívat tak, že včera vyplavené potoky slz mi zase někde uvolnily přetlak a mně se půjde dál lehčeji.

UŽ I JÁ NA DETOXU

Tak i já jsem se ocitla ve víru detoxikace. Bohatší o nové poznatky o svém těle, o to, s čím se pere, aniž o tom vím, se teď já peru s chutí detoxikačních přípravků. Nikdy jsem kromě máty nebyla nijak extra nadšená z bylinek, a tak s tou bylinkovou příchutí mám trochu problém. Přičemž můj muž by se asi hodně smál už při slově trochu...:-) Křivím pusu, vykřikuju něco o tom, že TOHLE TEDA NEVYDRŽÍM, bojuju a ochotně to zapíjím povoleným douškem vody.

Ale moje nechuť k bylinkám není hlavní zpráva dne. Hlavní zpráva a můj skutečný osobní průlom spočívá v tom, že jsem se rozhodla pro něco, co by se dalo nazvat zdravější život. Neboli přestat naříkat nad tím, o čem vím, že je špatně, ale začít věci dělat jinak.

Test předcházející detoxikační kůře mi hodně pomohl. Pojmenoval problémy, kterým čelím, pojmenoval to, co mi očividně dobře nedělá. Tak třeba lepek. A světe div se – JÁ, která si ujíždím na čerstvých bílých rohlících, jsem si koupila špaldovou mouku. Chystám se na špaldové palačinky, v obchodě vybírám víc žitné než pšeničné pečivo (což je mimochodem slušný oříšek) a přestala jsem mlsat tradiční čokoládičky a spol. Dokonce zvažuju snídaně jogurtové nebo ovesné. Myslím na to, jestli konzumuju zeleninu a ovoce. A to je teprve překročení mých hranic!

Tisíckrát jsem měla v mysli to, že bych s tím asi měla něco dělat, že jím typicky špatně nezdravě tak nějak počesku........ Ale teprve teď se propojila obecná zdraví prospěšná potřeba to udělat s mou vnitřní touhou, vnitřním motorem. Chci se cítit líp a opustit tu chronickou únavu. A nechci mít bolavé břicho. A chci mít energii. 

Určitě mi pár lidí, až jim o tom řeknu, s údivem odpoví, že jsem přece štíhlá, že o co mi jde... Jenže i štíhlé tělo se může trápit. Takže zřejmě někteří závistivci, kteří naprosto očividně řešívají to, že mám tzv. POSTAVIČKU, budou dost možná řešit i to, že navíc ještě jím i zdravě.... No jo, beztak je celé roky na dietě...:-) 

Jde to možná ruku v ruce s nadcházejícím jarem, i když za oknem je zatím vcelku výstavní zima. Těším se, až zase vyběhneme s Kubou na pořádnou jarní procházku. Těším se, že budu dělat věci jinak. 

Je super se na něco těšit. A je super věnovat i čas sama sobě. Tak ještě den. A pak zpátky do koloběhu:-)

ČAS

Zastavil se čas...?

Ne, nezastavil. Ale průběh dnešního dne v porovnání s uplynulými dny, nebo spíš týdny, byl tak klidný a plynulý jako dávno ne. Zvykla bych si.

Kuba onemocněl. Asi nějaká viróza, nic mu není, jen mu lítají teploty. Vypadá to úplně stejně jako jeho poslední předvánoční viróza, a tak zůstávám docela klidná. Snižujeme teplotu, hrajeme si, odpočíváme. Na všechno je čas. Je čas v klidu vařit kávu, pomalu snídat. Je čas vařit oběd, na který máme zrovna chuť. Je čas si hrát bez ohledu na práci kolem. Je čas mluvit, zpívat, blbnout. Takhle by to mělo být pořád.

Stále se snažím držet jakousi laťku práceschopnosti. Nepolevit. Měla jsem obavu, že Kubík moc pracovat nebude, když je nemocný. Tentokrát ho ale (minimálně zatím) ta fyzická nepohoda nijak zvlášť neobtěžuje a neblokuje jeho dovednosti nijak výrazně. A tak se mi dnes podařilo vpravit do celého dne docela dost úkolů. Úspěšně.

Kubík kreslil. Kreslil tátu, dům, auto...kreslil hvězdičku, sluníčko... Na to, že nikdy kreslení nevyhledával, a podle mě ani moc netrénoval, to je super výkon. Hrozně mě to dojalo a těší mě, že už to vypadá jako kresby aspoň trochu věrné reálu. A tak se chlubím....

Na autíka bez vztahu ke kreslení...fakt dobrý!

Kubík mluvil. Popisoval, komentoval. Výslovnost je slabá, ale zná tolik slov! Jen je vypilovat..

Vtipkoval, laškoval, tulil se. Nezlobil, poslouchal. A pozor – vrchol dne (hned po kreslení:-) – zvládl zapnout se mnou pračku na program JINÝ než obvyklý. Může to působit všelijak, ale zapnout něco jiného než eko program na 7 kg byl dost velký problém. Rituály a rutina – to je jistota. A dnes to zvládnul. A dokonce bez slz. Jsou to ty drobné úspěchy, které mě tak těší.

Přišli jsme sice o krásný slunečný den a trčeli celý den doma, ale bylo to opravdu fajn. Věci plynuly tak pěkně a v míru, že mi až proběhla hlavou i myšlenka, jestli to takhle prostě nemá být...u autíků... Máma doma, energie dobrá, čas na spoustu věcí.... Myšlenku sice rychle zaháním a uvědomuju si, že to JÁ bych nebyla šťastná, když bych se vrátila zpět do asociálního života před nástupem do práce, a tudíž JÁ bych moc dobré energie nešířila...ale kdo ví. Neplánuju, neřeším. Víc než kdy dřív ale myslívám na to, že co se má stát, se stane. A je to osvobozující přístup.

A těším se. Třeba že zítra vyrobím metr, na kterém budem odstříhávat dny do oslavy narozenin. Zbývá sice měsíc, ale i tak – nová lekce v orientaci v čase nebude na škodu.

Těším se prostě na to nespěchání. To je prostě luxus, který si teď musím užít!