Stále docházíme s mužem na rodičovskou skupinu, už to
bude pomalu rok. Dnes jsme taky měli
sezení. Intenzivní dvě hodiny mluvení, sdílení, smíchu i smutku. Hrozně mě to
vyčerpalo!
Mluvili jsme o tom, jak se nám v poslední době daří. Co
je nového, co jsme dokázali, co nás těší. Mluvili jsme všichni dost pozitivně.
Já obzvlášť. Protože Kubík se lepší a já to tak cítím, a tak to ze mě přímo
sálalo. Navíc tam byly dva nové páry, z nichž jedni byli na začátku cesty,
druzí ještě před startem. Ale ne, to bych jim křivdila, už jen přijít na
skupinu je stálo určitě dost sil. I já si ještě dobře pamatuju, jak bolestné,
těžké a zároveň naprosto přelomové bylo vyslovit o svém synovi, že je autista.
Byla to maminka a babička – její máma. Stojí úplně na
začátku. Už vědí, co je špatně a jak problém pojmenovat. Ještě to navíc hodně
bolí a teprve teď jsou ve fázi přijímání a vyrovnávání se se situací. Bylo mi
jich líto. Jejich syn jako by „z oka“ vypadl našemu – v chování. Tak
totožné příběhy! Bylo mi to líto, protože přesně vím, s čím bojují, jak je
to těžké, a že zatím nevidí ani kousek světýlka za tunelem.
Vzhledem k určité retrospektivě jsme se my všichni
ostatní dostali mentálně zpátky tam, kde jsme s autismem nebo proti autismu
začínali. Sdíleli jsme tu stejnost nebo podobnost a povzbuzovali, že jsme
důkazem, že to půjde. My jsme si připomenuli, co všechno naše děti už za
dosavadní krátký život překonaly. Ony snad pocítily naději, doufám.
Měla jsem velkou radost, že díky čtyřem letem života s autismem,
díky obstojnému studiu problematiky a díky mnoha spletitým cestám, které nás s mužem
posunuly hodně daleko, můžu někomu poradit. Že jsem dál a můžu být už já tím
zdrojem inspirace a pomoci. A přeju jim to, že je taková skupina potkala teď.
Že už teď můžou čerpat to všechno, co nikde nevyčtou. Smutnější je to, že za ty
čtyři roky se pramálo změnilo.
Faktem zůstává, že pediatři (i ten jejich) stále neslyší
volání rodičů o pomoc. Že nepoznají tu jinakost, že to nechtějí vidět a
nevěnují instinktům rodičů tu péči. Že osvěty je málo, že je těžké najít pomoc.
Přes pozitivní závěr dnešního sezení, přes radost ze syna,
kterému se daří, přes dobrý pocit z pomoci druhému mě popadl neurčitý,
ovšem znatelný smutek. Možná je to jen nával emocí. Vzpomínání na počátky,
staré trápení, empatie vůči jiným, kteří tím teď doslova trpí.
Možná se do toho jednou dám. Možná začnu s osvětou sama.
Možná prostě není na co čekat. Okolní svět už to potřebuje pochopit.
A třeba už i tento blog pomáhá. Chci tomu věřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat