Existuje několik zaručených způsobů, které mi dokážou
navodit dojetí, hřejivý pocit na duši, klid. Takový ten dojem, že celý svět je
v pořádku. Jedním z nich jsou děti.
Každé ráno u Kubovy školy slýchám sprostá slova z úst dětí
na druhém stupni, někdy i na prvním. Když na něj po obědě čekám, vídám děti,
které nezdraví ani své rodiče čekající společně se mnou. Vidím děti převracet
oči navrch hlavy, když jim babička, co je vyzvedává, (před všemi!) vlepí pusu
do vlasů. Ale aktovku jim nést může, víme? Tak tohle všechno mě samozřejmě
nedojímá. A naopak, je mi z toho často dost smutno. Těžko to snáším.
Ale dnes ráno jsem šla s Kubou do školy a metr dva před
námi šel táta s dcerou. Bydlí kousek od nás, vím, že jako kameraman natáčí
pro místní televizi. Jeho dcera může mít už asi tak dvanáct let, takže by se
dalo říct, že už docela slečna. A dnes šli, tak jako každý den, ruku v ruce.
A jako kdykoliv jindy, i dnes šli pomalu a klidně a povídali si. Povídal jí o
tom, co ho čeká. Kde bude natáčet, co bude muset dokončit, s kým se setká.
Ona pozorně poslouchala, a i když jsem je pak minula, jsem přesvědčená, že i
ona sdílela své plány a myšlenky. Možná je to nepřenosné, ale byl to moc pěkný
obrázek. Zas tak často nevidím rodiče, kteří nespěchají a kteří si se svými
dětmi opravdu povídají. Neštěkají po nich, netelefonují přitom, prostě jsou
spolu a mluví spolu tak nějak s respektem.
To ale nebylo všechno. Přišli jsme k šatnám, a zatímco
jsem si s asistentkou vyměňovala důležité informace, Kuba zevloval u
vstupu do šatny. V ten moment přišel jeho spolužák, a jak kolem něj
procházel, pohladil ho po hlavě. Ten spolužák, kterého den předtím syn shodou
okolností kopnul. Špatně vyhodnotil nějakou situaci. Pak se tedy kamarádovi
omluvil a asistentka dětem Kubíkovo chování dále vysvětlila, ale stejně. Není to
krásné? A to podotýkám, že ten spolužák patří k třídním lumpům. Prostě
přišel a pohladil ho po hlavě. Úplně mě to rozbilo.
Ke Kubovi se děti ve třídě vůbec chovají hezky. Tolerují
jeho „úniky“, respektují specifické potřeby. Tleskají mu, když se mu něco
podaří. Pomáhají mu. Zejména holčičky. Onehdy ho dokonce tahaly na bobech, když
byli jako třída na kopci. Jsou na něj moc hodná ta děvčátka. Podle jejich mámy
tak oplácejí, když je někdo hodný na ně. A já si říkám, jak jim to asi dává
najevo, když do interakce s dětmi jde prakticky minimálně. A možná ony mají
nějaký zvláštní cit, jsou nejspíš skutečně empatické. Hrozně mě to těší.
A nakonec ještě jedna událost. Včera jsme šli z neúspěšného
pokusu o stříhání vlasů domů. Přemýšlela jsem nad tím, jestli to mělo znamenat,
že si syn nejdříve omrkne terén kadeřnictví a nechá se ostříhat příště, nebo
jestli je to bojkot už provždy a jak to budu dělat dál, přičemž junior se
střídavě rozčiloval, že nedostane odměnu (za co taky) a uklidňoval, protože se
těšil, jak si doma bude hrát. Domů jsme šli kolem hřiště, kde hráli basket
čtyři romští kluci. Jeden z nich byl Kubův spolužák ze třídy.
Okamžitě začal volat „Kubíčku,
ahooooj! Ahoooj!“ Kuba i přes svůj včerejší stres okamžitě naskočil. „Ahooooj!“ a už mi dával batůžek, že jde
za nimi. Dalších dvacet minut s nimi běhal, smál se, snažil se zapojit, i
když nevěděl jak. A kluci se mu to snažili vysvětlit a neúspěšně, ale to bylo
fuk. Kuba byl součástí party. Jak si to užíval! A já se bavila. Kluci totiž
mezi sebou pokřikovali romsky, náš syn zas tou svou turečtinou, kdyby to tak
někdo natáčel…. Bylo úžasné, jak ho vzali mezi sebe, i když bylo zjevné, že on
o tom, co po něj ve hře chtějí, nemá potuchy. On se prostě jen hodně smál a oni
s ním. Stejně se všichni společně chechtali, když dostal balónem někam na
rameno, tuším. I přes všechny frustrace včerejška to ve mně zůstává.
Je mi z toho všeho moc dobře.
