Podzim je barevný čas. Listí je žluté a červené, voní ve
větru, a když zasvítí slunce, je to prostě kouzelné. Pak přijde sychravo a šedo
a všechno najednou působí jinak. Kolísá podzimní počasí a kolísá i moje nálada.
V řadě dnů náročných se někdy stane, že přijde takový,
kdy se zdá všechno prostě skvělé. A je úplně jedno, jestli svítí slunce nebo
prší. Dnes to přišlo – den, který byl záplavou naděje.
Jak se takový den pozná?
No, u mně je to třeba když...
...mě doma ráno dítko obejme, aniž bych si o to řekla…
...přijdeme do školní šatny, a tam na synka čeká nejen
asistentka, ale i spolužačka, která nedala jinak, než že ho půjde taky uvítat…
...když zjistím, že děti se o Kubu starají a podporují ho;
za každé čtení nahlas nebo jiné zapojení do aktivit třídy mu TLESKAJÍ…
...když přijdu na první třídní schůzku a slyším jen chválu,
chválu a chválu…
...když v té třídě vidím Kubovy výkresy, které se od
ostatních nijak moc neliší…
...když zjistím, že jeho asistentka s ním není každou
minutu, ale dopřává mu i volnost a samostatnost a on to zvládá...
...když ho pak chci za uplynulou dřinu ve škole odměnit a
jeho největší odměnou je to, že společně koupíme horkou čokoládu z automatu
a kelímek si doma umyjeme a necháme na hraní…
Dnes jsem z okna našeho domu viděla hřiště plné dětí ze
speciální školy. Mám to prostředí ráda, denně kolem něj chodíme, potkáváme
Kubíkovy bývalé spolužáky, není mi to nijak vzdálené. A přesto jsem si v tu
chvíli uvědomila veliký pocit úlevy, že jsme mohli dostat šanci jinde. Přes
všechny ty překážky a nároky.
Tohle všechno je o naději. Že bude lépe, že se věci
srovnají, že syn svůj potenciál dokáže využít...že to bude chtít. Že život
nebude jen těžký.
Že mu budou tleskat i dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat