VTIPÁLEK

S naším synkem byla vždycky sranda. Poslední dobou mě ale fakt baví. Je to nějak tím, jak dozrává, jak se z něj stává takový typický kluk – sígr. Jak napodobuje všechno, co vidí, a ještě má ten šestý smysl vyhodnotit, co z toho všeho je anebo není košer a u čeho je dobré se podívat, jestli to rodiče vidí... Od typického bublání brčkem do džusu přes skákání přes všechny zídky, keře a zábradlí, až k tomu, kdy se mi pokouší ujet výtahem a já to se štěstím stihnu. Říkám mu „Tys mi chtěl ujet!“ A on se zároveň vzteká, že to nestihl, a zároveň směje, jak mu to skoro vyšlo a jak báječný nápad to byl.

 

Už to prostě není vyplašený prvňáček - je z něj druhák a vtípky odpovídají věku. I jeho asistentka se docela baví, když na ni znovu a znovu zkouší, co vydrží. Vevnitř se baví a navenek je stále ta správná důsledná a pevná paní učitelka. Smekám, jelikož tuším, co to stojí síly:-)

Doma kompenzuje morálku, kterou musí držet teď už dokonce do jedné odpolední, a vyvádí neuvěřitelné ptákoviny. Má takové sklony blbnout, že se to dá těžko korigovat i u domácích úkolů. Zrovna před nedávnem sedíme vedle sebe, Kuba má číst. Já mu neustále přitahuju roztěkanou pozornost k čítance, on kmitá očima všude, jen ne do textu. Najednou se na mě podívá a vlepí mi pusu na líčko. Nevydržím to a začnu se smát, načež pan líbálek vyčíhne příležitost k úniku a pokouší se o repete, přičemž se chechtá jak pominutý. Je vtipný, občas mi líbá při chůzi ruce (zbývá jen nasadit krajkové rukavičky) a když je hodně rozněžnělý, je schopen líbat i své milované hodinky:-)

A tak pan líbálek doma řádí, skáče a není výjimkou, že se svlékne do naha, běhá po gauči a výská radostí. Je jak puštěný ze řetězu a zastavit ho tak docela nejde. Většinou můžu maximálně stanovit konec akce, dopřát mu deset minut a pak se v přesně určený čas prostě znovu obleče. Podobně blázní, když má jít do pyžama. Poskakuje a točí se a tancuje a hrozně se u toho směje. Koukám na něj a říkám si, že mu nějak porostlo bříško. A že vůbec tak nějak „zmohutněl“ (dá-li se v jeho rachitickém případě vůbec takové slovo použít). 

Automaticky mě napadá, že to je tou stravou ve školní jídelně. A pak mi dochází, že v tomto ohledu se mu daří své rodiče opravdu královsky přečůrat. Je to vlastně jeden z jeho nejlepších vtípků.

Celou první třídu na obědy nechodil. Adaptace byla náročná a vzhledem k jeho specifickému vztahu k jídlu a velmi omezenému rejstříku jsme mu nechtěli naložit všechno naráz. Mysleli jsme na to, jak děti v jídelně hučí a křičí. Jak cinkají příbory a sklenice, jak všude proudí skupiny lidí, jak se ve vzduchu míchají různé vůně a páry. Mysleli jsme jednoznačně na smyslové přetížení a s obrovskou nejistotou a obavou jsme mu zařídili čip a obědy na měsíc září. Metodou střelby od boku jsme mu navybírali různá jídla a čekali.

Výsledek? Kubík jí prakticky všechny polévky, všechny přílohy a občas sní i kousek masa. Snědl též bramborový guláš a rizoto, u nichž bych dala ruku do ohně za to, že to nebude, jelikož jde o jídla tzv. NAMÍCHANÁ. Hm. Omyl. Hluk údajně taky vůbec neřeší, prostě tam funguje, jak má. Doma si už měsíc hraje na jídelnu, kreslí ji a donekonečna kouká na fotku, kterou jsme v rámci příprav a vizualizace vytiskli. Jídelna na fotce. Jídelna na mazací tabulce. Jídelna na papíře – 100x a stále stejně. Jídelna u nás v kuchyni, kde etiketami označil skříňky jako výdejny jídla 1 nebo 2, našel si podnos a ochotně ho používá. On tu jídelnu MILUJE! A já se přistihla v situaci, kdy jsem mu vyhrožovala, že když nebude slušně jíst i doma u stolu, nebude do jídelny chodit. Synáček se zatvářil ublíženě a jen snaživě pípnul „Jídelna!“

„Ok. Tak jez hezky a můžeš chodit do jídelny.“ 

A tví rodiče můžou ještě někdy přemýšlet o tom, jak si myslí, že ví, co přijde:-) 

DŘINA: O VÝCHOVĚ PODRUHÉ

Stále víc a víc mě baví prozkoumávat pedagogiku. Samostudium a denní zkušenosti stran našeho autistického nebo i toho docela obyčejného neurotypického světa kolem nás mi příjemně posouvá hranice v tom, jak vlastně sama přistupuju k synovi. Nastavuje mi to vyšší laťku, protože klíč k výchově dětí máme jen my, rodiče. Není to zdaleka tolik otázka genetiky nebo vlivu prostředí kolem nás, školky, školy, je to prostě otázka naší práce doma. 

Zároveň mě to nabíjí pozitivním myšlením, protože vím, že výchovou jde dokázat hodně. Stojí to dřinu, fakt velkou dřinu, ale kousek po kousku a s důsledností jde dosáhnout maxima u zdravých i hendikepovaných dětí. Marek Herman říká, že mu rodiče občas přivedou problémové dítě a svým projevem říkají: „Opravte nám ho.“ A Marek řekne A, B, C. A rodiče pak: „No jo, ale to bychom museli tohle a tohle...“ A on potvrzuje: „Ano. Museli.“

Je to dřina. Je to někdy i sebezapření. Jenže to stojí za to. Problém je, že dneska chce spousta lidí instantní řešení. Poraď mi, co mám udělat, já to udělám a to je všechno. Jednorázovka. Dál nic. Jenže právě u dětí s PAS tohle ani zdaleka nestačí. Projevy a symptomy se mění, kondice kolísá. Co funguje dnes, nefunguje třeba hned zítra.  Je potřeba se zamýšlet, zkoušet různé postupy, hrát si s tím. A hlavně nepřestat. Hledat tu cestu k dítěti, protože ono ji minimálně zpočátku samo vůbec netuší. Jde o cestu ve vztahu k nám jako rodičům a sourozencům, cestu k řešení různých potíží, cestu k tomu, jak se vyrovnávat s frustrací, kterou malý autista cítí dnes a denně z nejrůznějších důvodů. Anebo jde třeba o hru. Samostatnou nebo sdílenou. A to taky nebývá snadné.  

Klíč je v rodině. V žádném odborníkovi, pokud se nebavíme o těžkých případech, nutné medikaci a podobně. Je v rodině, ve středobodu života dítěte, v jediné jistotě, kterou má. Protože jinak je svět kolem doslova turbulentní. 

Já a můj muž jsme po téměř sedmi letech unavení. Chronicky a hodně. Ale vím, že jsme pro Kubíka dělali maximum. Té energie a času vložené do práce s ním...nedivím se, že jsme na tom takhle. Ale stálo to za to a díky tomu je tam, kde je. A i přes nejrůznější potíže a konflikty je schopen hodně věcí zvládnout. Takových, na jaké bychom si ani nepomysleli. Od sebeobslužnosti až po docházku v běžné ZŠ. 

Zároveň jsou ale děti, které by na tom mohly být líp. Jenže tam třeba tu dřinu rodiče vzdali, nezvládli ji. Cítili se unavení, nebo toho nebyli nějak schopni. Byli třeba zvyklí nechávat řešení na druhých, anebo to zkrátka vedli stylem „nějak to dopadne“. A týká se to nejrůznějších dětí, co znám, zdravých i hendikepovaných. Když jsou malé, není to tolik vidět. Leccos se přičítá věku. Ale jakmile začnou být školou povinné, je to všechno tak nějak víc zjevné – v jejich chování se odráží předchozí výchova v mladším věku. 

Nic z toho, co píšu, nebude extra objevné. Ale pro mě osobně jo. Třeba proto, že si uvědomím, že jsme to nejspíš fakt dělali dobře. To je fajn pocit. Pomáhá mi to totiž zvládat nové potíže. Protože ty se s věkem mění. Protože to nekončí. Neskončí (?).

O VÝCHOVĚ

Čas běží, astronomický podzim je za dveřmi a já i můj syn se tak nějak adaptujeme zpátky v režimu. Je to docela fajn, pevný program a struktura mu dělá dobře. Já si začínám zvykat, že můžu dělat i něco jiného, než neustálé vymýšlení rodinného programu, a tak jsme zkrátka spokojení. S domácími úkoly to občas drhne a synkovi se prostě nechce, ale úkol je úkol a povinnost je povinnost a tak zkrátka makáme.

I proto jsem byla včera naprosto v šoku z toho, jak různě se dá počátek školního roku a výchova vůbec uchopit. Byly totiž třídní schůzky. Jelikož naše vzájemná komunikace učitel – asistent – rodič funguje bezvadně, nechodím tam s obavami. Obrázek toho, jak se Kubovi daří, už mívám jasný.

Sedím tam a poslouchám o tom, jak různě se dá trénovat čtení, v čem se dělávají chyby, a je to pro mě zajímavé. Pořád mám k pedagogice a dětem blízko. A najednou dotaz. Matka v první lavici se ptá: 

„A jak přísná jste ohledně domácích úkolů?“ 

Nechápu. Učitelka pohledem pobízí k dovysvětlení. 

Matka pokračuje: „No jako dcera má dvakrát týdně kroužek a pak je hrozně unavená a úkoly nechce. Jako já ji ale nutit NEBUDU.“

Zírám. Načež učitelka (zírá myslím taky) začíná vysvětlovat, že na prvním místě je škola a pokud je dítě unavené, je potřeba zvážit kroužky.

„No my to tak prostě máme nastavené, plavání, piano a jako to se měnit NEBUDE.“ (výhrůžně)

My ostatní rodiče se na sebe v šoku díváme, někteří se usmívají a klepou si na čelo. Učitelka právem stojí za svým a opakuje totéž.

Přichází argument dne: „Já si práci domů taky netahám. Jako je tady čtyři hodiny, tak se to má naučit ve škole, od toho tu je.“

Už to nevydržím a pustím aspoň „Ale to nestačí!“ Matka to nejspíš nevnímá, učitelka dál pevně vysvětluje. 

Nakonec to rázně ukončí jeden otec (nedivím se - muži takové nekonečné diskuse nemají rádi) slovy: „Kluci taky chodí na fotbal, přijdou večer v šest a jdou se dělat úkoly. Neexistuje to jinak. Zbytečná debata.“

Říkám si, kde se tenhle JÁSIPRÁCIDOMŮTAKYNENOSÍM argument bere. Mám pocit, že se šíří jak nakažlivá nemoc, jelikož už se mi doneslo, že loni takto (bohužel spíše hromadně) argumentovali rodiče na jisté soukromé základní škole. 

Asi jsem se měla zeptat paní, jestli když se sama učila, stačilo jí jednou probrat učivo v hodině a věděla to do puntíku. Protože totéž očekává od dcery. Respektive od školy čeká zázraky.

Úplně mě to rozhodilo a popudilo. Chtěla jsem zmínit i to, že můj syn, jakkoli náchylný k frustraci, jakkoli snáze unavitelný, jakkoli oslabený, dělá vše, co ostatní. Protože děti přece vedeme k povinnostem a plnění závazků. Protože leda tak z nich nevyrostou dospělí, kteří mají pocit, že když nebudou chtít, tak nemusí. Kteří budou čekat, že za ně všechno udělá/vybojuje někdo druhý.

Ale to už začíná u nošení aktovky – u zodpovědnosti za vlastní věci. A o tom už jsem tady psala. A stále je to takové. Jedna máma synovi aktovku nosí stále, přestože ten chodí odhadem do třetí třídy. Nechápu to a nepochopím nikdy. 

Anebo. Výchova jinde. Před pár dny jsme byli na výletě. U jedné restaurace na zahrádce byl areál plný zajímavostí. Včetně odstavené tramvaje. Když jsme tam přišli, byly tam dvě děti. Kluk tak desetiletý a jeho sestra řekněme čtyřletá. Ona od hlavy až k patě od nanuku. Na obličeji, na rukách, ve vlasech, na tričku, všude. Kluk ji měl zjevně hlídat. Oba ten nanuk lízali v té tramvaji.  Sahali všude a chovali se, jako když jim to tam patří. Kubík se chtěl dostat za „volant“ a trvalo pěknou chvíli, než ho pustili. 

Rodiče v nedohlednu. Až pak můj muž uviděl matku. Schovaná kdesi u stolu za obrovským displejem, malé pivo před sebou a fialové vlasy na hlavě. Malá „Sofinka“ za ní pak šla, tak jsme je mohli přiřadit. Žádný anděl to nebyl, tahle Sofinka. Tak dlouho vrtala do Kuby, byla na něj protivná, až do ní strčil taky. Proběhlo pár vět od mého muže o tom, jak se tam mají k sobě děti chovat, načež to zapatlánek vzdal a odešel za fialovou matkou. Po další čtvrthodině matka volala na syna. Marně. Buď ji v té tramvaji neslyšel, nebo ji docela obyčejně ignoroval. Těžko říct, jestli ho vůbec viděla. Tak nebo tak, když se po třech zavoláních nic nedělo, vrátila se k pivu. Aniž by třeba syna hledala. Následně naháněla zlobivou Sofinku, která měla jakékoliv její pokyny taky na háku. 

Byla jsem ráda, že odjíždíme. Na tohle se prostě nedá dívat. A přesto takových případů není málo. Tam byla výchova prostě nulová. U matky ze třídních schůzek zase totálně pokřivená. 

Divíme se, proč jsou děti dneska takzvaně jiné, jaksi „horší“. A přitom to všechno začíná u nás u rodičů. Nikde jinde.