VLNA POKROKŮ

Prázdniny utíkají šíleným tempem a na nudu nejde ani pomyslet. Přišlo přesně to, o čem sní každý auti rodič. U našeho syna jako by něco přeskočilo a on jede na vlně neskutečných pokroků. Každý den u něj slyšíme nová slova, vnímáme větší kreativitu, lépe se spolu domluvíme. Je to jako opatrná ochutnávka života, ve kterém má člověk zdravé dítě.

Pořád ještě musíme hodně uvažovat dopředu, musíme hodně plánovat, vizualizujeme, jsme extrémně důslední až drsní. Ale obrovsky se nám to všechno vrací. Včera muž odvážně prohodil, jestli náhodou nebude nakonec pravda to, čím hrozili dříve i nedávno různí lidé...: “On bude ještě mluvit, až vás z toho bude hlava bolet...“ V porovnání se zdravými dětmi je to pořád jiné, ale v porovnání se vším, co bylo, nás hlava vlastně možná opravdu bude bolet... 

Dnešní odpoledne se navíc fantasticky socializoval. Nejdříve na náměstí uviděl asi po roce svou kamarádku na vozíčku...a tak ji vozil a vozil a byl hrozně kontaktní. Jiná kamarádka pak k němu přišla na návštěvu. O dětech jsme pár hodin nevěděli. Hráli si SPOLU, zavírali se v pokojíčku, smáli se, NAVZÁJEM si něco povídali, prostě byli SPOLU. Je to další z nepřenosných radostí, ten pocit jen stěží popíšu. Tak dlouho ho děti nezajímaly. Pak si hrozně dlouho hrál vedle dětí. A dnes, dnes si hrál s kamarádkou, se kterou v pokoji doslova kuli pikle. Invence ve hře očividně přicházela z obou stran. Jako z říše snů.

V mých očích se náš syn vlastně už před časem zařadil mezi ostatní děti, do společnosti. Rozdíl byste asi nepoznali, snad jen, kdybyste ho slyšeli mluvit. A kdyby zrovna spustil nějaké svoje autí tanečky. Jinak je to ale úžasně chytrý, veselý a kontaktní chlapeček, na kterém je spousta věcí až neuvěřitelně v pořádku.

Zítra vyjedeme na mini dovolenou. Bez přemrštěných plánů – standardně po Česku. Jsem velmi zvědavá, jak to zvládne. Jestli ta jinakost bude i tam krásně schovaná nebo naopak půjdeme na tradiční sinusoidě dolů. Necháme se překvapit:-)

ZMĚNA

Nikdy bych nevěřila, že se někdy posunu dál. Myslela jsem, že vždycky budu jenom rodičem, který dělá, co může, sotva funguje, a hlavně potřebuje pomoc a neustálé rady odborníků, aby zvládnul výchovu svého autistického syna.

A najednou je to jinak. Synovi je sedm, momentálně fantasticky prospívá. Spletitou cestu zvládání symptomatiky jeho diagnózy vlastně z čím dál větší části vyšlapáváme s mužem sami vlastní invencí a intuicí. Když se na Jakuba dnes podívám, jsem hrozně moc pyšná na to, co jsme už dokázali. Tentokrát ale nemyslím na to, jak jsem hrdá na něj. Tentokrát jsem hrdá na nás jako rodiče. Mnoho lidí nám už řeklo, že to všechno děláme moc dobře, že jsme skvělí... Nepřišlo mi, že jsme nějak výjimeční. Těžko říct, člověk se nemůže srovnávat. Tak nebo tak, jsem opravdu ráda, že jsme tam, kde jsme. A stále spolu a stále šťastní.

Dodala jsem si odvahy a nakonec si pustila Děti úplňku. Šílené. 

Mluvila jsem s nešťastným auti rodičem, který je na dně.

Hlavou se mi dlouho honí myšlenky na to, co dál.  Profesně, v životě, všelijak. Všechno začíná směřovat stejným směrem. Dějí se věci, které naznačují společnou myšlenku, kterou si nosím už měsíce. 

Myslím, že se změním z rodiče, kterému pomáhali, na rodiče, který bude pomáhat ostatním, kteří se ocitli ve stejném životní srabu jako my. Myšlenka je neohraničená, je v mlze, ale už nikam nemizí. Je to neuvěřitelné, že jsem došla až sem. Po pěti letech. Nemůžu tomu uvěřit.

Nevím, kdy to přijde, jak to začne, co udělám, jak to pojmu. Cítím ale obrovskou potřebu pomoct. Je moc hezké najít konečně to, co tak dlouho hledám. Smysluplnou činnost.  

V ÚŽASU

Jsem stále v úžasu, jak skvělé prázdniny můžou být. Zírám, opravdu zírám, jak bystrý, kreativní a chápavý náš syn poslední dobou je...

Další z mnoha variací na téma přejezdy...

Hodiny ho nikdy nikdo neučil....

PO ROCE U VODY

Dnes jsme se se synem vydali poprvé k vodě. Byla jsem náramně zvědavá, jaké to letos bude. Jelikož co bylo loni, nemusí být letos a pak taky, co je letos, za rok už třeba platit nebude… Loni jsem dvě hodiny projezdila s Kubou na tobogánu, utíkal mi a chtěl i do velkého bazénu.

Letos jsem celou akci zahájila důkladným vysvětlováním.

JÁ: Kubo, na bazéně mi nesmíš utíkat. Budeme spolu, budeme na sebe čekat a držet se za ruce. Ano?

ON: Ano!!

JÁ: A taky tam nebudeme křičet!

ON: Ano!!

JÁ: A když se ti bude chtít na záchod, řekneš. Do bazénku se NESMÍ čůrat. Nikdy.

ON: Ano!!

JÁ: A těšíš se?

ON: Ano!!

Tradičně mi to přišlo úsměvné a přemýšlela jsem, jak moc mě odbyl mechanickým ano (aby se mě zbavil) a jak moc mi rozuměl.

Nutno ovšem říct, že asi fakt všechno pochopil. Byl naprosto vzorný! Poslouchal, neutíkal, poctivě hlásil čůrání (snad 5x). Dvě a půl hodiny jsem proseděla na kraji dětského bazénku. Nemusela jsem vůbec nic. Osměloval se, protože voda byla hodně studená. Pak se konečně ponořil a pak už jen výskal a poskakoval si. Nic víc nepotřeboval. Hračky jsme nemuseli vůbec vytahovat, na velký bazén ani tobogán nechtěl. Jen se tak ráchal a bylo vidět, že mu je fajn. 

Občas si očividně sjížděl nějaké své scénáře, protože povídal a dělal ty svoje auti zvuky, ale jindy zas „Maminkóó! Maminkóó!! Koukej!“ – to aby mi ukázal, jak hopsá ve vodě. Pak oslnil vedle sedící paní, když si zahrál na telefonování se svou pravou gumovou botou. Pohotově jsem mu to vzala jeho levou gumovou botou. Proběhlo několik HALÓ, HALÓ, JAK SE MÁŠ? a paní se hrozně smála a očividně se jí ta vynalézavost líbila. 

Semtam taky poznamenal, že je něco ŠPINAVÉ, že něco PÁLÍ nebo „Jéééé, mamííí!“, to když se bál nedaleké včelky. Direktivně volal BOTY!!, když nechtěl tu trasu k lavičce jít po rozpáleném chodníku. Pochopitelně:-)

Byla tam spousta dětí. Se spoustou hraček. A uprostřed všech dětí náš syn, který si vystačil opravdu jen s vodou. Díval se na okolní dění, čerpal energii a hýřil spokojeností. Nebyl s ním jediný problém, jediný konflikt. Bylo moc hezké dívat se, jak je šťastný.

A byla jsem opravdu pyšná, jak to tam všechno zvládnul.