JEDNA POHÁDKOVÁ

Co se týče pohádek, ocitli jsme se takříkajíc v novém levelu. Opustili jsme svět prvních pohádek – Rákosníčků, Amálek a tučňáka Pingu – proletěli jsme světem animáků typu Doba ledová, Auta nebo třeba Vzhůru do oblak, abychom v synkových osmi letech zakotvili u pohádek a filmů hraných.

Měli jsme z toho, když to někdy zjara přišlo, ohromnou radost! Jupí, zbavili jsme se nápodoby bečení ovečky Shaun (jakkoli je zrovna tohle podařený kousek), hatmatilky tučňáka Pingu a jeho neúnavného skákání a blbnutí, už nemusíme dokolečka obdivovat Bořka Stavitele ani si broukat melodii z Krtečka. Už nemusíme mít všechna autíčka Cars, už nám chlapeček prostě DOSPÍVÁ! Pche. Kdybych věděla, jak moc nám dospěje, raději bych možná dál plula na vlnách lásky Emanuela a Makové panenky.

S prvním dětským filmem to bylo ještě relativně nevinné. Ať žijí duchové je film plný dětí a písniček, takže jsme si víceméně pořád zpívali a neustále hledali Leontýnku. S tebou mě baví svět nabral už jiný směr – synáček se naučil bublat brčkem do lahve jako Pepino a zafixoval si zejména naštvanou větu „Už toho máme dost!“, se kterou nás častuje, když nám chce líbezně naznačit, že mu máme dát pokoj. Poslední dobou je to i několikrát...denně:-)

Pak přišly Tři oříšky pro Popelku. Pohádka mého dětství...člověka to rázem rozněžní. Chlapeček běhal po bytě, naháněl prince a volal „Výsosti, co vaše stuuudium??“ Nebo spíš to bylo „Výoti, co vae tuuuudium??“ Známou Svobodovu melodii broukal nádherně a přesně a všechno zas vypadalo pohádkověji a dětštěji. Ani Šíleně smutná princezna neměla nijak moc tragické následky. Kromě neúnavného zpěvu v podstatě zůstalo jen u panovačného pokynu „Je-de-me!“

Ovšem. S čerty nejsou žerty!! Taky skvělá pohádka. Ale zas se tam vzteká generál Nárožný a navíc se mě Kubík podle něj snažil i stavět do latě... „K zemiiii, vztyk! K zemiiii, vztyk!“ A protože se tam prali, začal mít touhy podobné. Jednu dobu do muže neustále vrtal, provokoval, prostě se chtěl prát. Kluk, no. 

Čertoviny mě jako nová pohádka naprosto nečekaně nadchly. Odsud však chlapec ovládá vzteklé „Sakra!“ a dva týdny mě naprosto dusil jednou a tou samou melodií z filmu, která sice JE hezká, ale stokrát nic umořilo osla, víme?

Aktuálně máme za sebou asi patnáctkrát Anděla páně. A ta, ta nám teda dává. Nešikovný Petronel to tam docela schytává, takže potažmo na nás se učenlivý Kubík obrací se slovy – „Ty! Ven!“ nebo „Pryč. Běž pryč!“ Sice to prokládá něžným voláním „Ježíšku, ty lumpíku!“, ale jelikož se anděl s čertem neustále postrkují, tak i my občas chytneme poplácání nebo herdu do zad. No a dnes jsme pochopili, že nás má chlapec definitivně dost, když jsme se dohadovali o tom, že má jít k obědu. V jeho aktuálním regresu se vykašlal na verbální projev a zkoušel to křikem. Když to k ničemu nebylo a my mu stále v klidu říkali, že pokud něco chce, tak se nejdřív nají, předvedl mistrovský kousek. Pokusil se lusknout prsty, zavřel u toho oči a vydal řekněme explozivní zvuk. Muž mi následně vysvětlil, že už jsem zmizelá – poslal mě do pekla jako Uriáš v pohádce. Dlouho se ale nesmál, jelikož Kubík tam po chvíli poslal i jeho:-)

Všechny ty pohádky jsou vždy aktuální několik dní, někdy týden. Přijde druhá a trvá to podobně. Anděl páně držel dlouho, ovšem včera mě syn naprosto šokoval, když si poručil Tři oříšky pro Popelku a dnes zase Šíleně smutnou princeznu. Vypadá to na nové kolečko.:-) A protože Vašek Neckářů je tam ve vězení a vzpomínka na S čerty nejsou žerty není tak vzdálená, docela to začalo zapadat do konceptu aktuálních her, jelikož teď je to u nás denně na policajty a zloděje. Syn neúnavně staví další a další policejní vozy, honí zloděje a dnes jsem mu dokonce z Lega postavila (na jeho zakázku, jak jinak) vězení. 

Když jsme se po obědě, který NEPROBĚHL, ještě intenzivně výchovně „dohadovali“, rozhodl se, že ho potrestáme vězením. A to vězení musí být na balkóně! Snažili jsme se odporovat, navrhovat jiné místo (přece jen čtvrté patro, že...), ale vytrvalý křik se vydržet věčně nedá. Tak jsem si řekla, zkusíme to, co tím vlastně teda myslí. Nechal se tam zamknout a bachaře jsem mohla dělat jen zpovzdálí, žádné postávání u dveří!! To ne!! Chodil tam a zpátky a přehrával scénáře všech možných pohádek. Seděla jsem na posteli, kontrolovala, jestli se moc nevykládní, a snažila se zorientovat, kde jsme a jestli už se zrovna z vězení nemá utíkat..? Trvalo to věčnost. A můj muž mi radil... „Opatrně otevři a řekni mu, že pro dnešek už vězení skončilo...ale potichu, rozumíš, aby si sousedi nemysleli, že ho tam fakt zavíráme!“ 

To prostě nevymyslíte.

O KROK ZPÁTKY

Dávno jsem si zvykla, že nám autismus mává s životní radostí tam a zpátky. Že jsme chvilku neskutečně šťastní, pozitivní a o den později klidně začne třeba měsíční boj s regresem, ve kterém prostě nevidíme světlo na konci tunelu.

Když je dobře, je to jako dopředu čerpat energii, kterou pak ve zlých časech rychle vydáme. Když je dobře, dějí se pokroky, zlepšení, ba až zázraky. A člověk je tvor pohodlný a zvykne si na všechno. Mám to tak i v tomto ohledu. Rychle si zvykám, že je Kubík kontaktní, že bez protestů pracuje a učí se, že můžeme podnikat, na co jsme dříve ani nepomysleli. Zvyknu si, že je to u nás skoro...normální...a přitom to slovo moc v lásce nemám. Ale ano, v takové dny to u nás vypadá prostě normálně. A mnohdy i ve společnosti. Bývám šťastná, pyšná a klidná. 

Jenže potíže prostě přicházejí. Nejdřív si říkám, že je to prostě přechodem z pevného režimu na prázdniny, pak si říkám, že bude extra silný úplněk, pak hodnotím vedro a špatnou náladu a pak mi po pár týdnech prostě dojde, že regres je tu. A je zbytečné to popírat. Řeči je málo, výslovnost se horší a popudlivost narůstá včetně přidruženého problémového chování. A najednou jsou dny plné křiku a já z té parády štěstí a klidu padám rovnou na prdel. 

A naprosto v souladu s tím, jak málo pochopení po prožitých dobrých dnech mám pro tyto výkyvy, tak ani náš chlapeček necítí pochopení pro mou nervozitu a postrádá to, co potřebuje – můj klid a respekt k chování, které mnohdy neurčuje jeho vůle, ale jeho hendikep. I když, dětská puberta je tady a taky leccos spíská. A rozlišit pubertu a zlobení od projevů autismu je někdy prostě oříšek. 

V takových dnech vrcholí krize a dny zpravidla končí tím, že sedím, zírám do tmy a snažím se srovnat, vrátit se k rovnováze a rozhodnout se, jak dál. Včera jsem tak koukala na déšť a přemýšlela nad tím, že se to prostě může stát, že i my budeme muset přistoupit k medikaci. Nikdy jsme s mužem před problémy nezavírali oči, v tomto případě by to bylo holé bláznovství. Zbabělé k tomu. Ale protože ani nejsem zvyklá tyto věci vzdávat, vstávala jsem dnes zase jinak odhodlaná. 

V praxi to znamená asi tolik, že se vrátím o krok zpátky. Že si začínám znovu pomáhat obrázky, i když už nebývaly třeba. Že mluvím ještě v kratších větách a ještě klidněji a že synkovi zase více naslouchám. Že mu dávám víc prostor a víc i sebe. Zaměřím se na příčiny problémů a snažím se jim vyhnout. Je to docela jednoduché. Třeba nuda a nedostatek pohybu = dříve nebo později problémové chování. A tak jdeme na procházku. Je devět ráno a už bezmála třicet stupňů, ale jdeme. Snažím se víc reagovat na Kubíkovy potřeby a pravdou je, že když mu vyhovím, všechno probíhá tak nějak klidněji. Protože přestože plány jsou nějaké, není-li to zásadní věc, je možné plány změnit. Může mě to mrzet, ale když vidím, jak to synka potěší a jakým klidným chováním se mi odmění, stojí to za to. Je s ním pak domluva. I když on si vlastně dnes mohl říkat totéž.. konečně je s ní domluva...:-)

A najednou je odpoledne a já vnímám, o kolik je ten den lepší. A že vlastně prozatím není po křiku ani památky...může se stát cokoli, může se to vrátit, co já vím. Je to ale dobře, že jsem se synem srovnala krok a zpomalila tak, jak bylo nejspíš potřeba. Hlavně vevnitř, to zpomalení a změna přístupu ve mně, to musí být opravdové. Autistická dušička se totiž jen tak ošálit nedá. 

 

Někdo by si mohl říct, proč to tak nejde pořád. Proč prostě nejdu na věci „správně“, když už to znám. Jenže jsem jenom člověk. Já, můj muž a každý jiný pečující rodič. Máme nárok být unavení a máme nárok povolit. Smutné je, že každé polevení má super rychlé důsledky...a tak víc než jakýkoliv jiní rodičové se musíme mít prostě hodně na pozoru.

Ale ten pocit, když to znovu začne jít...když se to zklidní a zlepší... když už to světlo na konci tunelu prosvítá...to je něco!

HLEDÁM ÚNIK

Hledám únik. Únik z mého běžného života, kde se starosti prokládají stresem a na volný čas se prakticky může zapomenout. Někdy je to těžké a člověk se cítí bezmocný, když se situace nelepší. A po těch letech už přichází touha na chvíli utéct. Tvářit se, že to všechno vlastně neexistuje.

Dnes jsem malou příležitost k úniku dostala. Hodinu a půl jsem byla sama. Sama se sebou v kavárně, sama se svými myšlenkami. Udělalo mi to náramně dobře a hlava chvíli odpočívala. Jen jsem tak seděla, pila limetkovou limonádu a říkala si, co udělám, až nastane večer a syn usne. 

Domů jsem šla uvolněná a klidná. Těšila jsem se, že začnu opravdu reálně plnit své sny. Že už nebudu čekat, ale konečně se rozhoupám k věcem, které mám zatím jen v hlavě. Člověk míní, život mění? Nic z toho se nakonec nekoná. 

Sedím tady u notebooku a otevřeného okna á la Carrie Bradshaw, pocucávám vodu s mátou a to všechno, co chci hodit na papír...prostě nepřichází. Je to jako ten sen, co mívám...a určitě nejsem jediná... Chci jít, ale nohy mi nefungují. Vím, že jsem v ohrožení, musím běžet, ale nohy se ne a ne odlepit od země. Dnes je to stejné. Mám záměr, mám vizi, mám klid pro sebe...ale zkrátka to nějak nejde. Potřebovala bych se odrazit, začít, konat. A zatím mrznu a píšu tento kousek o úniku. 

Začínám tušit, že ten únik bude naprosto nevyhnutelný, chci-li začít být aktivní v tom, co bych ráda. Čemu se chci opravdu věnovat. Bude docela stačit i nějaká ta chvíle v kavárně s notebookem, ale hlavně pryč..někde v azylu... Možná bych prostě měla počkat na září, až bude syn ve škole. Jen nějak nechci. Už nechci čekat, až jak...až když... takových až bylo už hodně... 

Dnes se často a leckde vedou debaty o tom, jak by měl člověk být sám se sebou, myslet na sebe a svou duševní hygienu, jak by si měl urvat alespoň trošku jen a jen pro sebe a dělat to, co má rád. Plnit si sny a nečekat na příště. Je to všechno tak moc pěkné a přesto tak stěží dosažitelné. A jestli to někdo umí a zároveň tím netrpí někdo nebo něco jiného v jeho životě, je to pro mě hrdina z kosmického materiálu a moc bych ho potřebovala jako učitele. 

Ale ještě to nevzdávám. Ty kavárny už mám vyhlídnuté a tu vizi nezapomínám.