SPOJENCI

Na každé dovolené mám moc ráda návraty. Návraty domů, do naší sprchy, do naší postele, k naší kávě. Jenže s tou radostí se mi mísí tak trochu i pocit ztráty. Dobrodružství proběhlo, zpátky do rutiny. 

Včera jsme se vrátili. Stihli jsme i zajít večer ven „mezi lidi“ – načež mi muž vysvětloval, že jsme přece týden byli právě mezi nimi. Smál se u toho, jak se jenom může smát člověk, který to všechno se mnou prožívá a dřív nebo později se uchýlí k tomu nejcyničtějšímu humoru vůbec.

Byli jsme mezi lidmi a byli jsme hodně sami. Jako poslední na planetě. Většinou se tak cítíme, protože intenzivně vnímáme skutečnost, že nám málokdo rozumí. Že si připadáme jak z jiného světa. Málokdo chápe náš život, naše rozhodování, naše postoje. To je běžný stav. Na dovolené mezi desítkami turistů v termálech nebo na lanovce je to stejné. Ale je fakt, že tam to člověk aspoň tak moc nečeká. 

Když jsme odjížděli, byli jsme rádi, že jedeme pryč ze všech těch každodenností, že na chvíli opustíme to, co nás irituje, že přestaneme řešit všechno a všechny, kteří očekávají, že tam budeme pro ně a hlavně pro ně. Bylo moc příjemné z toho ujet. A bylo to vlastně mnohem důležitější, než ujet z autistických rituálů, z denní rutiny synka, který prostě pořád dělá některé věci stejně, až vám z toho jde hlava kolem. A tak odjíždíte a říkáte si, nakolik to bude ten týden všechno jinak.

Hned první den si tak sedíme na večeři v penzionu a najednou zaslechnu zvláštní zvuk, jako když někdo vykřikne. Nevěnuju tomu pozornost, i když je to zvuk zvláštní. Jím dál. Za chvíli mi muž říká „No jo, to je jasné, všimla sis ho? Sluchátka na uších a tablet před sebou..?“ Otáčím se. Neuvěřitelné. Je nás asi sedm ubytovaných rodin v apartmánech a hned druhá rodina je německý pár s chlapcem. Může mu být tak dvacet a je to nade vší pochybnost autista. Už chápu ty zvuky a okamžitě se mi do hlavy vkrádá ta myšlenka „Jo tak takové to bude, až trochu vyroste...“ Zvuky vlastně stejné, jen motorický neklid menší. A samozřejmě neadekvátnost jeho postavy a chování, která doslova bije do očí. Usmíváme se na rodiče a v momentě cítíme naprosté pochopení a svým způsobem i pobavení. Dva autíci v jedné hospodě. Dívám se i na rodiče a říkám si, takhle budeme za takových deset let vypadat? Docela klidní, vlastně vypadali docela šťastní a velmi se doplňovali. Není to tak špatné.

Den třetí. Jedeme na jeden z výletů, a protože Kubík dostává k svátku nové lego, nedá jinak, než že ho složíme na zahrádce místního penzionu. Vychutnávám si pomalou kávu a vnímám svět kolem sebe. Les na dosah, čerstvý vzduch, slunce a vítr. Naprostý ráj pro mou unavenou duši. Káva je dobrá a čas plyne pomalu. A najednou začne pláč. Rozhlížím se. Čekám batole. Ten zvuk pláče je prostě takový. A najednou je vidím. Otec, který drží svého syna. Ten chlapeček je téměř tak velký jako náš syn a pláče velmi dětsky. Táta ho bere trochu nezvykle, řekla bych dobře osvědčeným chvatem. Přináší ho za manželkou a ta krčí rameny. Další rodiče, kteří mají na čele napsáno „Já to nechápu, co se stalo, v čem je problém.“ Bum. Další autík. Nechají ho pobíhat, dítko se za chvíli samo uklidní.

Den čtvrtý, snídaně. Hosté na apartmánech se mírně obměňují. Ke snídani nově přichází partička s dětmi, která jaksi nepochopila, že dům nemají pro sebe, a pojala dovolenou jako pořádný večírek, děti neděti, sousedi nesousedi. Hned po nich přichází maminka se dvěma dětmi. Holčička kolem ní pobíhá, ona sama pak před sebou zvláštním způsobem poposouvá chlapečka se zjevnými problémy v mobilitě a slabším výrazem ve tváři. Odhaduju to na DMO. 

Je to trochu náhoda, že jsme se tam takhle sešli. A zároveň to vlastně zas až taková náhoda být nemůže.. prostě všichni ti rodiče to mají tak nějak podobně – jejich dětem dělá dobře klid a příroda stejně jako našemu Jakubovi. Jsme jako spojenci v mikrosvětě, který se snaží připojit k tomu velkému světu kolem. Jen to děláme tak nějak opatrně a izolovaně. Mám ale radost. Okolí začíná být vlídnější a otevřenější i rodinám, jako jsme my. Taková dovolená sice vyžaduje hodně plánování a taktizování, ale už se přibližujeme...a když je dobře, tak i bez afektů:-)