DAR

Už mockrát jsem četla o lidech, kteří diagnózu PAS u svých dětí vidí jako dar. Kteří se nezlobí, ale přijímají s láskou a smířením. Vlastně ani ne smířením – prostě jim to připadá zcela v pořádku, ba naopak ještě více obohacující a pozitivní.

Nevím, jak se k tomu postavit. Věřit tomu? Opravdu nevím... Neznám takové rodiče osobně a ty, které kolem sebe mám, bych zařadila spíš do škatulky JE TO NÁROČNÉ A SLOŽITÉ ALE TAK JE TO ZLATÍČKO. Lásky tam není méně, ale nastoupit muselo i to smíření a jakýsi vnitřní boj, smutek, nebo jak to nazvat. Já do té škatulky taky patřím a o pozitivních stránkách autismu často nepřemýšlím, i když je popřít určitě nemůžu. Přímočarost, bezelstnost, to je asi to, co mě napadá jako první. Jenže v závalu i jiných rysů, které tak báječně sluníčkové nejsou, si je někdy uvědomuju málo. Bývá mi to líto, ale někdy je opravdu snadné nechat se převálcovat. Život s autismem je opravdový maraton, ve kterém se příliš zvítězit nedá. Protože když se zvládnete dostat před jednoho konkurenta závodníka, z druhé strany vás předběhne druhý. Jeden problém končí a druhý začíná. A běžíte a běžíte, konec v nedohlednu, síly ubývají a není tak problém propadnout únavě a smutku.

A přesto mi dnes vyvstává naprosto jasný a neklamný pocit, že mi autismus mého syna opravdu něco dal. Nemůžu a ani to nechci popřít. Není to totiž vůbec málo... Mám malinko nezvykle pocit, že to nebudu umět vysvětlit...ale pokusím se. 

Tak jako naši malí autisté i my rodiče se často pohybujeme v sinusoidách. Někdy je nám náramně smutno a beznadějně a nemáme energii. Když se to přežene, nabíráme síly a zvládáme hodně. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A právě to DOLE mi vlastně dalo nejvíc. Začala jsem se totiž zaměřovat na své vlastní síly. S vědomím, že Kubovi pomůžu jen silná. 

Začala jsem se trochu vzdělávat. Odpočívat. Taky cvičit jógu, jejíž všude hlásanou prospěšnost můžu jen potvrdit. Moje mysl začala vyšlapávat méně běžné vzorce uvažování. Uvěřila jsem, že se záměrem a pevnou vírou v sebe sama i své okolí lze dokázat víc, než si myslíme. Že vesmír nám v našich snech napomáhá, pokud opravdu chceme a pevně se rozhodneme. 

Vlastně jsem se hlavně začala mít ráda, čímž jsem odstartovala opravdu hodně změn v mé mysli, v mém rozhodování. I přes mou přirozenou cholerickou povahu jsem se opravdu hodně uklidnila a opravdu hodně zpomalila. Opustila jsem pár svých strachů a začala nahlížet na život jinak. 

A v souladu se změnami ve mně samé mi začaly do cesty vstupovat inspirace. Lidé, myšlenky, nápady, přímé „dávky“ povzbuzení a radosti. Hlavním slovem pro mě zůstává inspirace a té si strašně cením a pracuju s ní. 

A nevím, jestli ty tři odstavce zněly srozumitelně nebo spíš turecky:-), ale faktem je, že můj život se posunul k lepšímu. Protože nevím, kdy by mi některé věci došly – bez diagnózy našeho syna. Říkám si, že to mělo přijít dřív než ve 40ti, ale taky si říkám, dobře, že to přišlo. 

Upřímně chci zůstat v rovnováze a radosti kvůli sobě a kvůli mým nejbližším. Abychom náš život naplnili až po okraj. Cítím, že k tomu nacházím ty správné způsoby a nástroje.

Tak tohle mi dal autismus. Opravdu velký dar pro zbytek mého života.