Předevčírem se můj muž vrátil ze služební cesty a povídá: „A jaké jsi měla tento týden rozinky?“ A
já jsem přemýšlela a přemýšlela a moc jsem chtěla něco říct, ale skoro na nic
jsem se nezmohla. Abyste rozuměli, rozinka je něco jako maličkost, která vám zlepší
den. Jako když celý den je jako těsto a pár krásných a pozitivních zážitků a
okamžiků jsou jako ty rozinky. Tenhle příměr jsme slyšeli od Radkina Honzáka a
prakticky hned se u nás zabydlel.
I v těžkém období se dají najít ty rozinky, ne že ne. A
i když jsem si předevčírem nemohla žádnou uvědomit, tak jsem se zamyslela nad
tím, jak jsme se za poslední týdny smáli či nesmáli. A bylo tam pár takových
momentů, které nás zvedaly ze dna. Jo, byly tam rozinky.
Tak třeba. Náš syn si kdovíproč usmyslel, že musíme pustit
hudbu na kazetě. My už žádné kazety dávno nemáme, jenže jeho přehrávač
v pokoji na ně má vstup. A ten je potřeba využít! Návštěva babičky a dědy,
kteří nejenže disponují kazeťákem, ale i kazetami, ho logicky nadchla. Neměli
jsme tedy šanci a museli jsme si jednu půjčit. Dostali jsme Jiřího Zmožka. Jeho
písničky mi připomínají moji babičku, která je měla na deskách. Zpočátku jsem
si plula na krásné nostalgii. Když ale ta nostalgie hraje celý den, mění se
v lehkou podrážděnost až averzi. Ostatně, byli jsme tak zblblí, že jsme si
to pak zpívali, i když to Kuba dávno nepouštěl. Můj muž dokonce i mírně
popleteně – jeho „koňský smích a vlání
dětských hřív“ nás tak rozesmálo, až nám tekly slzy.
Zmóóža, jak jsme ho přezdívali, nakonec dostal lidově řečeno
na prdel a byl vystřídán balkánskou dechovkou a posléze koledami. A kromě koled
po roce zase nastoupil Václav Neckář a jeho Půlnoční. Kubík zpívá celý text
(ano, náš nedávno ještě poloněmý syn) a velmi ho prožívá...i když si výslovnost
sem tam vyladí, ať se mu to dobře zpívá:-) Občas se ráno vzbudí a já už
z postele slyším táhlé dětské „avepůůůůůja“
– zato čistě a vůbec ne falešně:-) Haleluja.
Od koled je už nedaleko k zimním pohádkám, ke kterým se
u nás letos nově zařadil i Mrazík. Stará ruská klasika Kubu očarovala a nějakou
dobu si hrál na babu Jagu, předváděl loupežníky a jejich klacky a opět broukal
písničky. No, a jak jsem si tak minulou sobotu ráno ležela a nechtělo se mi
vylézt z postele, slyším šeptat mého muže: „Kubíku, běž, dej mamince sladkou pusinku a řekni dobré ráno...“ A
Kuba šel, dal mi sladkou pusinku a prohlásil „Vstávej, dědku!!“
Paradoxem je, že i přes veškeré potíže a únavu, které Kubu
poslední týdny dost srážejí někam, kde je k němu těžké se dostat, jde i
něco nahoru. Takovou výslovnost, slovní spojení a nové obraty, jako nastolil
asi před 14 dny, jsme u něj ještě neslyšeli... Dnes se mu něco nelíbilo a u
stolu si jen bručel Ježišmarjá kriste:-)
Nejvíc nás ale zboural na nedávné návštěvě u psychiatra. Ten
s ním navázal kontakt a ptal se ho, jestli má Kuba ve třídě kamarády. Kuba
povídá, že jo. „A jak se jmenují, Kubo?
Třeba kluci, co kluci? S kterým kamarádíš?“ A Kuba poslušně (a pravdivě)
říká „Samuel.“ „Ahááá,
Samuel, dobře, a kdo dál, kdo je tam ještě?“ A protože tohle naprosto
nezajímavé tlachání Kubu zajímalo podstatně míň než mřížka radiátoru, kterou
tam vždycky úspěšně vymontuje, začal pochodovat, ošívat se a dávat najevo, že
ho to už nebaví. Psychiatr se nevzdával a povzbuzoval a nakonec se zeptal „No tak, co, Kubo, tak co třeba Pepa? Je tam
Pepa?“ A Kuba, jak se ho chtěl už zbavit, povídá „Pepa, jóó jasně, Pepa!“ (žádný Pepa tam samozřejmě není) Měli
jsme co dělat, abychom to před doktorem ustáli jen s mírným úsměvem.
Vzpomenout si na rozinky prostě pomáhá. I teď, když tohle
píšu.
No a včera už jsem byla hodně grogy, ale i přes touhu zalézt
si do deky a prostě si smutnit jsem si nakonec nadělila rozinku ještě jednu a
docela jinou. Šla jsem někam, kde pokaždé uvidím věci z jiné perspektivy.
Do speciální školy, která měla vánoční jarmark. Chodím tam každý rok, koupím
pár věcí, uvidím se se známými tvářemi a odcházím se zvláštním polosmutným
pocitem. Letos to nebylo jiné.
Je to místo, kde si člověk zkrátka musí uvědomit, že může
být podstatně hůř. Seděla jsem tam mezi těmi tichými nemluvícími dětmi, viděla
jejich zkroucená tělíčka, ale i tak tam panovala pohodová atmosféra. A pak do
ní vpluly děti v kostýmech Mikuláše s čertem a andělem – no, vpluly. Dvě
děti přijely na vozíku, třetí jako anděl poskakoval mezi nimi. Všichni
nemluvící, ale všichni opravdu šťastní a pyšní...nedá se to popsat slovy. Byl
to jejich velký den, cítili se nejspíš výjimeční a krásní. Pro někoho by to
možná byl pohled smutný, ale pro mě to bylo naprosto odzbrojující a pozitivní.
Tak takové to byly rozinky. A já se těším na další.
Žádné komentáře:
Okomentovat