JAK SE TO MÁ S TABLETEM

Před pár dny jsem narazila na článek o tom, jak užívání informačních technologií, tedy asi hlavně tabletů, ovlivňuje děti s PAS a ADHD. Zacíleno bylo tedy přesně na mého synka, který má v diagnóze obojí.

Autorka vycházela ze svých nesporných zkušeností z práce s těmito dětmi. Její pohled byl velmi kritický a po přečtení článku jsem měla intenzivní pocit, že určitě dělám něco špatně, když náš syn tablet užívá a dokonce ho zvažujeme jako pomůcku do školy tam, kde běžné způsoby výuky nestačí na těžší a abstraktnější učivo.

Pak jsem přemýšlela a jako u všeho a většinou jsem se zase chytila zlaté střední cesty. Je naprosto jasné, že u mnoha dětí může čas u displeje (tzv. screen time) přesahovat únosné meze. A je to mnohdy i u dětí zdravých. Ale bavíme-li se tedy o dětech s hendikepem, pak mám opravdu potřebu zmínit pár skutečností. 

Začnu asi připomínkou, že délku onoho screen time neurčuje dítě, ale rodič. Je-li rodič důsledný a hlídá si nastavování hranic u svých potomků, nastaví i tuto. Potud, hovoříme-li o čase. 

Dále, tablety konkrétně nabízí opravdu velké množství didaktických aplikací. A ano, je určitě lepší, když se dítě učí interakcí s živým člověkem, komunikací s rodiči, sourozenci, zkrátka s živým okolím. Jenže ono to pokaždé nejde. A nejde to často zejména v raném věku dítěte, kdy bývá často neverbální a navíc se nenechá zaujmout něčím, pro co se ono samo nerozhodlo. Mluvím sice ze zkušenosti se svým synem, ale to není jediné dítě s PAS, které si při psaní těchto řádků vybavím a které osobně znám. Mnohdy to prostě NEJDE. Jde to možná autorce článku, která je terapeutkou, protože často se stává, že právě s těmito lidmi naše děti komunikují lépe, protože cítí autoritu, zkušenost z komunikace s jimi podobnými a respektují je. 

Ptáte se, jestli je to tak, že rodiče respektováni nejsou? Ale ano, jsou. Ale tak, jak se dítě cítí mezi svými rodiči v bezpečí, stejně tak zkouší neustále posouvat hranice, prostě docela obyčejně zlobit. My s mužem tomu říkáme, že „Kubík zásadně nejvíc dusí své rodiče“. Je medový u babiček, je medový ve škole, u známých, ale doma, doma zkrátka zkouší, přestože dobře ví, že i tam jsou limity jasně dány. Vychází to z bezpečí. Znám i jiné děti, které jsou naopak medové u nás, ale doma rodičům zatápí. Tak to zkrátka často je.

Didaktických aplikací je velká spousta. Tohle téma nechci nijak zeširoka rozebírat, ale stojí za zmínku, že díky nim začal náš syn třeba kreslit. A to není málo – vzhledem ke skutečnosti, jak velkou roli grafomotorika ve vývoji dítěte hraje. Skládání puzzle a obrazová představivost plus rozšíření slovní zásoby také nejsou zrovna malé benefity, za které vděčíme mimo jiné iPadu.

Hned potom bych asi mohla dostat dotaz na to, co vlastně děti na tabletech dělají...? Přece nejsou jen na aplikacích? Přece si sledují různá videa… Ano, i náš syn to dělá. Upřímně, dnes už je tablet pro něj vysloveně relaxací. Vzdělávacích aktivit se na něm nabažil za první tři, čtyři roky dost, a dnes, přestože se k aplikacím občas rád na chvíli vrátí, využívá tablet zejména pro své zájmy. Aktuálně tedy proto, aby si prohlížel fotky vlaků a železničních přejezdů a díval se na videa stejné tematiky. A zase v tom nevidím nic špatného. Ano, on se sice uzavírá ve svých zájmech (a jak autorka zmiňuje, děti pak opakují hlášky z donekonečna sledovaných pohádek a videí), ale jen na ten krátký vymezený čas. A pak jde, vyrobí si z něčeho závoru a hraje vzornou „hru na něco“. Včera třeba postavil trať, nachystal vlak a k němu figurky - děti ze školy, jak jedou vlakem na výlet – jak jinak než přes přejezd:-)

Když mu teď vezmu tuhle radost a budu ho tlačit jen do interakce, zapomenu na to, kým je a co je pro něj důležité. Náš syn je autista a ze své PODSTATY zkrátka má vyhraněné zájmy. Jakkoli divné pro okolí. On cinkání a světla na přejezdech miluje, i když si všichni kolem třeba můžou chtít zacpat uši. Je opravdu cílem tyto děti jen a jen cpát do našich světů, do našich představ? Nebo jim necháme kousek těch jejich? Pro mě to znamená přijmout jejich odlišnost, respektovat jejich prazvláštní touhy. Ty děti cítí tlak svého okolí ze všech stran, cítí svou jinakost.

Navíc, zásadním prvkem ve výchově autistických dětí je motivace. A ano, i tablet může být motivací. A možná to není tak podstatné ve věku čtyř, pěti let, kdy dítě „utáhnete“ na sladkosti, ale v momentě, kdy dozraje do školního věku, se může stát, že jeho potřeby se změní. Náš syn potřebuje rozhodně víc odpočívat než mlsat. A jak jsou větší děti, jsou i větší starosti. Inkluze není žádný med pro nikoho ze zúčastněných, ani pro to dítě. Přichází problémové chování, nové krize. Upřímně říkám, že tablet u nás pomáhá některé potíže alespoň zčásti odbourat.

Žijeme v digitálním věku. Technologie jsou všude kolem nás a vyhýbat se jim moc nejde. Myslím, že ve výchově to jde taky jen do určitého věku. Na druhou stranu – nic se nemá přehánět. Tabuizování některých věcí, extrémní odmítání může vést i k tomu, že dítě danou věc pak o to víc chce, a to při první možné příležitosti. Znám to z okolí – děti, které k technice nejsou striktně pouštěni a pak o to více touží po tom, co má vedle nich náš syn a neumí to opustit. Určitě to není případ všech, ale je to důkaz o tom, že není potřeba chodit do extrému.

A kdo by si přesto myslel, že je naše dítě na tabletu závislé, tak ho můžu ubezpečit, že ne. Probíhá to vlastně úplně pravidelně jako ta sinusoida jeho kondice. Když je mu dobře, není unavený, má energii, hraje si, aktivně vybízí ke společné zábavě i nás rodiče a na tablet si nevzpomene. Jakmile jde dolů jeho kondice, je unavený, projevuje více autistických obtíží nebo je třeba nemocný, tablet využívá. Jsou zkrátka různá období.

Tohle píšu jako rodič a logicky jsem asi zaujatá. Zaujatá tím, že i rodiče jsou jen lidi. Víte, mít energii na všechnu tu odlišnost a specifické nároky dnes a denně bez přestávky je extrémně těžké a potvrdí vám to každý z takových rodičů. A tak i já jako chronicky unavená máma upřímně říkám, že získat třeba půlhodinku klidu je někdy k nezaplacení! Někdy ty baterky dobíjet musíme.

Proto bych technologie určitě tak příkře nezatracovala. I tahle mince má dvě strany.