RANNÍ ZÁŽITEK

Dnes ráno jsem se vzepjala k novému výkonu a šla nakoupit do obchodu přes ulici čerstvé rohlíky. Přede mnou stály dvě dívčiny. Černovlasé, prudce moderně učesané stvoření prapodivného vzhledu budící přinejmenším zvláštní dojem. Přistihla jsem se při téhle myšlence a řekla jsem si „Nesuď..“ Ještě před ní stála blondýnka ze sousedního vchodu. Odhaduju jí tak 12 let. Často ji takhle vídám nakupovat pro rodinu. Plný košík. A říkám si, to je hodná holka. 

Paní prodavačka je hrozně milá, dívka jí ale vůbec nepomáhá z košíku vykládat. Paní prodavačka klade otázky, dívka se ani nesnaží byť na jedinou odpovědět. Paní prodavačka si odpovídá sama. Dívka zírá na monitor, jako by čekala nějakou chybu v součtu. Koutky úst má zdá se neodvratně dolů. Snad má peněz tak tak, říkám si. Za další vteřinu dívka suverénně trhá ze svazku tašku, která není zdarma, ale za 1Kč. Paní prodavačka mile dodává (až po akci) „Ano, můžeš si utrhnout....“  Za chvíli v témže sledu „Ano, utrhni si ještě jednu...“  Dívka platí. Stále mlčí. Paní prodavačka jí sama aktivně říká „Tak prosím a ahoj!“ Dívka neodpovídá. S nedůvěrou se stále dívá na monitor a teprve potom se chystá balit věci do tašky. Tempo zoufalé. Za ní fronta deseti lidí. A odchází. Beze slova.

Ne, to dítě není němé, vím to. Ale teda zoufale nevychované. Asi bych se neměla divit, když jsem její matku vidívala vodit ji do školy a mladší sestru do školky s cigárem v puse, totálně otráveným pohledem a promluvila-li, spíš tak jaksi...štěkala. Asi před rokem přivedla na svět třetí dítě. Když mu mohlo být asi tak 9 měsíců, matka seděla na lavičce, holky si hrály a batole se batolilo jen tak v trávě mezi kamínky a psími hovínky.

Já nevím no. Nejsem matka roku. Ale dnes ráno jsem měla chuť tou holkou zatřást a něco jí říct. V tu ránu jsem si připadala stará a trapná. Jenže tohle je pro mě prostě něco nemožného. A tisíc dalších nemožných věcí a lidí člověk vídá denně kolem sebe. Já vlastně nevím, jestli ta Kubíkova autistická skulina, ve které se cítí tak dobře, není někdy bezpečnější. Jisté je, že ho z ní nervu za každou cenu. Protože když se v ní ocitá, je naprosto zřejmé, že to má svůj důvod. A ten se většinou odhalit nedá. A tím pádem ani řešit. Vlastně jsem možná ráda, že má svou únikovou cestu...jakkoli kacířsky to může znít.

A to černovlasé stvoření? Bylo milé, slušné a mluvilo:-)

ANGÍNA

Ležím doma s angínou a přemýšlím o všem možném. Mimo jiné i o tom, že dost pravděpodobně mi touhle nemocí mé tělo mává před očima s cedulkou „Už to nepřeháněj!“. Mám ty idiotské tendence být superžena, co všechno stihne. Přicházím na to, konečně, že to není správné řešení. Škoda, že jsem na to nepřišla dřív, možná bych si při výchově našeho autíka taky mohla ulevit. Zas ale, kdybych se nesnažila být tou superženou, tak bych tento prostý fakt (i přes vtloukání do hlavy od mého muže) neobjevila. To bych totiž nestudovala všechno možné z pedagogiky. A právě touto cestou se ke mně dostala skvělá knížka Marka Hermana, kterou by měl číst opravdu každý rodič. A tam to je, všechno. Včetně skutečnosti, v jak obrovské míře se na chybách v dospělosti podílí i výchova daná našimi rodiči. A já jsem přímo exemplární případ. Hlavně mít všechno uklizeno, srovnáno, vyřešeno. Hlavně žádné resty! Anebo je řešit rychle! Buď výkonná, makej, tak se to prostě má. Nejsou to repliky mých rodičů, ale přesto jsem si tam souvislosti našla. A velké. 

A teď jsem najednou úplně nemožný lazar. Po letech jsem se ocitla v roli maroda, který je fakt vyřízený. Jsem poctivá, ležím, odpočívám. A protože pominuly první dny krutých bolestí a nejhorších stavů, nastal čas opravdového volna – můžu si přemýšlet, můžu si číst, psát. Mé první myšlenky přirozeně patřily známé pravdě, že nad zdraví nic není a že je důležité být hlavně v pořádku. Pro sebe i pro ostatní. Myslím na to kvůli sobě ale i kvůli Kubovi, který překonal další virózu přesně den před tím, než nastoupila moje angína. Ale měli jsme těch 24 hodin na to, abychom si užili krásný den. Sobota byla kouzelná, velmi emotivní, velmi vzájemná. Když přijde takový den po nekonečné sérii těch těžších, je to jako zázrak. 

A teď tedy doufám, že po zázračném dni neprožívá inkubační dobu jako předzvěst angíny ode mne. Zaměstnává mi to hlavu a hrozně nechci, aby to chytil. Stejně tak můj muž. Dávám si pozor, ale přece jen sdílíme domácnost… Ovšem můj muž, to je opravdová opora. Stará se o mě i o synka tak úžasně, až se mi tají dech. Je hezké mít vedle sebe někoho, na koho je spolehnutí. Patří mu velké díky!

Těším se, až nemoc přejde. Až zase přijdou společné procházky, blížící se dovolená, nové okamžiky. Až se třeba zas potkám s lidmi, kteří na mě myslí a ptají se na můj stav. Rodina, kamarádi. Až uvidím kolegy v práci, až uvidím děti. 

Myslela jsem, že těch mých myšlenek bude víc. Tak, jak mi chodí hlavou. Ale zasekla jsem se na té jediné. Jak je krásné být zdravý a jak je krásné být se svou rodinou. Jak je potřeba vážit si každého dne, ať je těžký nebo lehký. Rozněžňuju se pohledem na rodinné fotky, taju nad každým úsměvem, se kterým se mi kluci každý den odpoledne vrací domů. 

Jednou za čas....angínu na každého:-)

Období temna zas na chvíli skončilo.

AUTOBUS A CESTA VZHŮRU

Křivka propadů a zlepšení Kubíkova stavu a i mé psychické kondice je naštěstí ještě pořád docela dost pravidelnou sinusoidou. A tak je fajn, když se pád zastaví a začne se zase stoupat vzhůru. Myslím, že pomalu zase stoupám.

Třeba dnes bylo hrozně prima slyšet nemocného Kubu do telefonu říkat „Ahoooj!! Makima!!!!“ Bylo fajn přijít domů a najít tam Kubíkovo portfolio ze školky jako překvapení. A bylo moc pěkné, jak mi skočil kolem krku a nechtěl mě pustit. Ale zdaleka největší překvapení mi ukázal náš skvělý hlídací děda – Kubův nový obrázek. Kreslený bez pomoci, radostně a samostatně. 

Jeho oblíbený autobus. Kreslený ze strany, zepředu, zezadu. Plus logicky co? Přece autobusová zastávka:-) 

Mám velkou radost!