ANGÍNA

Ležím doma s angínou a přemýšlím o všem možném. Mimo jiné i o tom, že dost pravděpodobně mi touhle nemocí mé tělo mává před očima s cedulkou „Už to nepřeháněj!“. Mám ty idiotské tendence být superžena, co všechno stihne. Přicházím na to, konečně, že to není správné řešení. Škoda, že jsem na to nepřišla dřív, možná bych si při výchově našeho autíka taky mohla ulevit. Zas ale, kdybych se nesnažila být tou superženou, tak bych tento prostý fakt (i přes vtloukání do hlavy od mého muže) neobjevila. To bych totiž nestudovala všechno možné z pedagogiky. A právě touto cestou se ke mně dostala skvělá knížka Marka Hermana, kterou by měl číst opravdu každý rodič. A tam to je, všechno. Včetně skutečnosti, v jak obrovské míře se na chybách v dospělosti podílí i výchova daná našimi rodiči. A já jsem přímo exemplární případ. Hlavně mít všechno uklizeno, srovnáno, vyřešeno. Hlavně žádné resty! Anebo je řešit rychle! Buď výkonná, makej, tak se to prostě má. Nejsou to repliky mých rodičů, ale přesto jsem si tam souvislosti našla. A velké. 

A teď jsem najednou úplně nemožný lazar. Po letech jsem se ocitla v roli maroda, který je fakt vyřízený. Jsem poctivá, ležím, odpočívám. A protože pominuly první dny krutých bolestí a nejhorších stavů, nastal čas opravdového volna – můžu si přemýšlet, můžu si číst, psát. Mé první myšlenky přirozeně patřily známé pravdě, že nad zdraví nic není a že je důležité být hlavně v pořádku. Pro sebe i pro ostatní. Myslím na to kvůli sobě ale i kvůli Kubovi, který překonal další virózu přesně den před tím, než nastoupila moje angína. Ale měli jsme těch 24 hodin na to, abychom si užili krásný den. Sobota byla kouzelná, velmi emotivní, velmi vzájemná. Když přijde takový den po nekonečné sérii těch těžších, je to jako zázrak. 

A teď tedy doufám, že po zázračném dni neprožívá inkubační dobu jako předzvěst angíny ode mne. Zaměstnává mi to hlavu a hrozně nechci, aby to chytil. Stejně tak můj muž. Dávám si pozor, ale přece jen sdílíme domácnost… Ovšem můj muž, to je opravdová opora. Stará se o mě i o synka tak úžasně, až se mi tají dech. Je hezké mít vedle sebe někoho, na koho je spolehnutí. Patří mu velké díky!

Těším se, až nemoc přejde. Až zase přijdou společné procházky, blížící se dovolená, nové okamžiky. Až se třeba zas potkám s lidmi, kteří na mě myslí a ptají se na můj stav. Rodina, kamarádi. Až uvidím kolegy v práci, až uvidím děti. 

Myslela jsem, že těch mých myšlenek bude víc. Tak, jak mi chodí hlavou. Ale zasekla jsem se na té jediné. Jak je krásné být zdravý a jak je krásné být se svou rodinou. Jak je potřeba vážit si každého dne, ať je těžký nebo lehký. Rozněžňuju se pohledem na rodinné fotky, taju nad každým úsměvem, se kterým se mi kluci každý den odpoledne vrací domů. 

Jednou za čas....angínu na každého:-)

Období temna zas na chvíli skončilo.