JSEM ZPĚT

Byla dlouhá odmlka. Každý den jsem myslela na to, že to není dobře. A že by bylo dobře jít dál, psát, hodnotit, radovat se i trápit třeba i na papíře. Ale nešlo to. Ne že by se nic nedělo. Děla se spousta věcí. Špatné, dobré, neutrální. Ale ztratila se jaksi...krátkodobě a dočasně...touha a potřeba. Zpracovávat události každého dne, vyrovnávat se s nimi, snažit se vydržet, nepadnout, to vyžadovalo sílu. Na psaní prostě žádná nezbyla. 

Unavená jsem stále. A trápí mě leccos. Je ale potřeba říct, že synovy problémy to momentálně nejsou. Sinusoida se zhoupla na tu lepší stranu. Chlapeček je úžasný, skvělý, absolutně dokonalý. Svět je v tu ránu dokonalý celý. A s jeho úsměvem i já nabírám sílu. Se vším tím jeho „Mamííí mamííí“ si připomínám, že nic dalšího důležité není. Anebo podstatně méně.

Dnes energie taky mnoho nezbývá. Ale mám intenzivní pocit, že je co říct. A že by to tu zaznít mělo. 

Dnes jsem viděla mnoho rodičů, kteří nedokázali pochopit, že dítě by v zařízení nemělo trávit celé dny. Že jsou to rodiče, které dítě potřebuje. Že s dětmi přichází starost, že nejde mít všechno. Že je to všechno o prioritách a že zaměstnání je pořád jen zaměstnání, ale dítě...dítě přece chceme, chceme si ho užívat, chceme s ním sdílet. Nechceme přece jen obstarávat – chystat jídlo, koupat, ukládat. Chceme povídat, zpívat, hrát si. Chceme být U TOHO. 

Každý to nepochopil. Každý to tak nemá. Když jsem šla dnes domů, měla jsem v duši klid a radost. Že fungujeme jako rodina. Že Kubík jde domů každý den nejpozději o půl čtvrté. Že jsme do večera S NÍM. A ano, zrovna u nás je to náročné. Vyčerpávající. Máme za sebou miliony vzteklých odpolední, kdy jedna událost nenávratně vyžene veškerou harmonii a všechno už je jen špatně. A někdy se cítíme tak, že se to nedá vydržet. Ale nedělali bychom to jinak. Jsme šťastní, že ho máme. A chceme dny prožívat společně. Přes všechny těžkosti. 

Myslím, že dneska jsem víc než kdy jindy hrdá na to, jak žijeme. Čím žijeme. A že si navzájem dáváme hodně, i když někdy bychom nejradši práskli dveřmi a utekli. 

A taky jsem hrdá na všechny ty rodiče hendikepovaných dětí, co znám. Vím, že to mají stejně. Mají to taky těžké a přece to všechno dělají strašně moc poctivě. A zvládnou to. 

Dnes jsem viděla tolik rodičů zdravých dětí, jak dolují všemožné argumenty, aby si obhájili, že jejich dítě je v zařízení tak šťastné, že mu to nechtějí brát. Je to strašně smutný příběh. 

Jsem velmi šťastná, že do něj nepatříme.