Po třetí hodině jdu pro Kubu do školky. Moc se na něj těším. Vždycky a bez ohledu na to, že může kdykoliv přijít těžký den... Nacházím ho s kamarádem
v objetí. Má OPRAVDOVÉHO kamaráda. Jsou to kumpáni a jsou pořád spolu;
hlavně si spolu hrají. Ne vedle sebe, ale SPOLU. Už jen to mě naprosto
neuvěřitelně těší...je to tak zdravé!
Jdeme domů a povídáme si, co vidíme kolem sebe. Po příchodu
Kubík radostně vykřikne „A me doma!“
(= a jsme doma), na což vzápětí navazuje veselý taneček a spousta úsměvů a hned
potom věta „Já chi ajped..“ A já už
tradičně odpovídám, že teda uděláme úkolky a pak bude ten jeho „ajped“.
Přináším úkoly. Kubík je plní a ještě u toho se mnou stíhá
vtipkovat. Píše, čte, přiřazuje, a najednou ze sebe sype slovní zásobu, o které
netuším, že ji má.... (jen další důkaz toho, že auti děti nasávají vše, i v momentě,
kdy vypadá, že jen koukají do zdi). Dokončujeme úkoly a Kuba vesele volá „Tydiiiii!!!!“ Neboli měl jsem čtyři
úkoly, budou čtyři bonbony. Mlsá bonbony a spokojeně se jde koukat na své videa
s vláčkama. Vláčkama prostě žijeme.
Ale pak je tu ještě něco, co ho momentálně baví... Dny v týdnu. A tak mi
povídá dny od pondělka do neděle, že v sobotu a v neděli se do školky
nechodí a to jsme doma – máma, táta, Kuba.
Do toho začne prozpěvovat písničku o Červené karkulce, a
když potřebuje s něčím pomoct, tak volá to své „Mami! Mami!!!“
Všechno tohle je asi běžné. Asi to tak bývá a já to nevím,
protože zkušenost tohoto typu nemám. Není přenosná míra radosti a naplnění,
když tohle všechno přichází. A pak přijde domů tatínek a jsme spolu, venku prší
a my si můžeme VŠICHNI TŘI povídat, laškovat, být opravdu spolu.
Nevím, jak dlouho to bude takové. Chci věřit, že už pořád.
Žádné komentáře:
Okomentovat