Podvečer. Sedím si na svém místě u jídelního stolu, piju
svou tradiční poslední dnešní kávu a užívám si náš krásný výhled z okna do
zeleně. Moje rituály. Rituál je něco, co děláme opakovaně, pravidelně, něco, co
nám dělá dobře. A nemusíme u toho běhat bosí kolem ohně a zaříkávat bůhvíco.
Říkám to proto, že i v dnešní době jsou lidé, kteří rituály vnímají jen
tímto způsobem a nechápou, kolik jich vlastně sami můžou mít v běžném životě,
v průběhu dne například.
Rituály ukotvují. Rituály přiřazují běžným činnostem
výsostný význam, protože jsou pak jistotou, ve které se cítíme dobře. Mám
přesný sled aktivit, které dělám každé ráno. Mám přesné postupy v určitých
situacích, přesná místa a způsoby konání různých činností. Mám rituály a mám je
ráda. Někdy, jednou za dlouhý čas, si je trochu rozbořím. Abych věci dělala
třeba i trochu jinak a abych trénovala mozek. Ale většinou se jich držím.
Rituály jsou mi zkrátka příjemné.
Shodou okolností se téma rituálů poslední dobou nějak inspirativně
vznáší kolem mě – většinou, když si pouštím různé diskuse, čtu články, když vidím
našeho syna v jeho pravidelných rytmech, když se sama při rituálku
přistihnu.
Jedním z typických rysů autismu je právě potřeba
rituálů. A také - věci mají jaksi následovat řád, nevymykat se z pravidel.
Dělají se určitým způsobem, v určitém sledu, no a hlavně - MUSÍ se
dokončit. Nedovolte autíkovi dokončit pravidelnou činnost a uvidíte ten tanec!
Rituály však nepotřebují jen tyto děti. Dělají dobře všem
dětem, i těm zdravým. Rituály ruku v ruce s pravidly a řádem dokážou
ve výchově zázraky. Dávají jistotu a bezpečí. Dá se na ně spolehnout. Dávají
dětem jasné hranice, předchází potížím.
Potud dobře. Jenže když se rozhlédnu kolem sebe, mnoho
pevných hranic, pravidel a řádu nevidím. Ani rituálů tam, kde je to potřeba.
Pomalu denně potkávám rodiče páchající ve výchově naprosto banální a zbytečné
chyby. Bijící do očí. Nejsem žádný génius a už vůbec nejsem dokonalý rodič, ale
je zkrátka až moc situací, kdy v duchu převracím oči v sloup a říkám
si, proč toho a onoho musím být svědkem. Všechno je až nějak moc rozvolněné,
být liberální je poměrně aktuální trend a odráží se bohužel i v přístupu k dětem.
Které to ovšem formuje až do dospělosti.
A pak jsou tu ty naše velmi, velmi speciální děti. A já si
říkám, jestli jsou to právě ony, kdo nám to všechno má tak nějak vysvětlit. Že
pravidla a řády se hroutí, že je lidé nerespektují, že je nebudují, že o nich
vlastně vůbec nic neví. Že nám chybí bezpečí.
Jestli to tyhle děti všechno vidí a vnímají, jak se asi
cítí... kolik bezpečí jim asi schází? Jak se jim v tom „našem světě“ asi
tak může žít? A kolik strachu je asi provází? Jsou tohle důvody, proč
křičívají, proč si ubližují? Ví to jenom ony. Ale možná je dobré se nad tím
zamyslet. Nic se neděje náhodou a autisté jsou velmi empatičtí, vnímaví a
citliví. Natolik vnímaví, že tahle teorie možná nemusí být tak úplně mimo.
Teď mě napadá, že si svůj letošní rok a jeho cíl ještě
vylepším. Rok 2018 jako Rok duševní hygieny pro mne a bezpečí pro mého syna.
Žádné komentáře:
Okomentovat