JARO

Každý rok se hrozně těším na jaro. Na sluníčko po zimě, na teplo, kvetoucí stromy a nový začátek. Pro mě je jaro prostě důležité. Poslední roky se ale rozplývalo. Ze zimy se začalo přecházet rovnou do léta, mému životu velela obrovská hektika a stres a o nějaké jarní energii, inspiraci, novém životním motoru nemohla být řeč. 

Letos je to nějak jiné. To, že se přechází prakticky rovnou do léta, bohužel jiné není. Dnes jsem se na procházce prostě nestačila divit, jak horko mi je, a že vzduch není tak specificky jarně čerstvý, jak bych čekala. Ale co. Sluníčko je, teplo je, mám radost i tak.

Zásadní rozdíl přichází v mém prožitku. Jaro jako obroda, jako nová energie, jako inspirace. To všechno letos funguje. Velmi intenzivně cítím, že změny v mém životě se pomalu ale jistě dávají do pohybu, že se měním já a společně s tím i mé vnímání a prožívání světa kolem. Zjišťuju, najednou vidím, jak je hezky všude kolem mě. Že mě obklopuje krása, že je všechno možné, pro co se rozhodnu. Že dokážu cokoliv. Že mě život baví. Na prahu čtyřicítky mám intenzivní pocit, že už konečně trochu vím, jak na to...na život, na štěstí, na to všechno prostě, co se tady do žádné definice jedné věty nemůže vlézt. Vnímám svět jinýma očima, inspiruju se na každém kroku, energii věnuju jen tam, kde opravdu chci a kde to má smysl... s velmi silným pocitem, že život užívám konečně plnými doušky.

Myslím, že bylo načase. Myslím, že jsem byla velmi blízko vyhoření a zhroucení. Pár šťastných náhod a situací mě dostalo dál, jiným směrem. Není to ale nic zvláštního – máte-li dítě s autismem a chcete-li, aby mu bylo co nejlépe teď i do budoucna, stojí to ohromné úsilí a nic neděláte radši, nic není smysluplnější. Pro mě ten jediný smysl pohlcoval mou energii skoro šest let. Chci věřit, že už to bude jen lepší.

Protože lepší to vlastně už je. A já nevím, opravdu nevím, čím to je, ale náš syn jakoby cítil tu velkou změnu uvnitř mne samotné, jakoby cítil moje štěstí a mou radost. Protože to, co teď zažívám, je nejspíš to, co rodiče zdravých dětí zažívají denně. 

Že s nimi dítě mluví. Odpovídá, vtipkuje, iniciuje konverzaci (!). Že rozumí. Že dává najevo city, že se hodně směje, že bez problémů jí různá jídla, že je na první pohled dítětem, které má hezké dětství. Bezstarostné. Je toho tolik a přece to nedokážu jen tak vyjmenovat.

Letos mi prostě jaro mimo jiného přichystalo i ochutnávku zdravého krásného dětství a rodičovství. Žiju tyto dny naplno a velmi intenzivně se raduju a těším na dny další. Každý den je tak plný aktivit, že to všechno utíká a utíká a já ani nevím jak. Ale rozhodně to utíká v radosti. 

A možná to není radostí ve mně. Možná je Kuba prostě na křivce sinusoidy právě jen nahoře. A zase třeba půjde dolů. Anebo ne! To neví nikdo. Je to ale krásné. Ani se to vypovědět nedá. Před pár lety bych nevěřila, že bude chodit do běžné školy. Že on, který nenáviděl vzít tužku do ruky, bude usedat ke stolu HNED po příchodu ze školy. Že bude mít tak moc rád knížky. Že bude tolik mluvit a čert vem špatnou výslovnost. Že mi prostě sám od sebe řekne, že mě má rád.

Naděje prostě je. Vždycky a ve všem. Je potřeba ji vidět a je potřeba si ji připomínat. Můžou se dít zázraky. Jaro může být hezké. A můžou přijít ochutnávky. A já chci věřit, že tahle naše bude trvat dlouho.