V posledních dnech mě zaplavuje obrovské množství
štěstí. Pracuju na sobě a mám velkou vůli a motivaci být pozitivní a radovat se
z maličkostí. Dlouhodobě to tak mám (to přání), ale teprve pár měsíců se
mi to daří tak nějak hezky naplňovat. Ne pořád, ne pokaždé snadno, ale už
podstatně víc než kdy dřív. Pravdou taky je, že opravdu velkou měrou k tomu štěstí
přispívá i syn. Někdo by si mohl myslet, že žiju jen jím a jeho autismem. Že
jen od toho se odvíjí mé pocity. Na tom ale nesejde. Autismus prožívám tak, jak
jen on sám umí zaplnit každý všední den. A jen ten, kdo o tyto děti pečuje, to může
pochopit. Není to otázka volby. Autismus se prostě vkrádá do hlavy bez ptaní.
Neznamená to, že neprožívám krize. Třeba předevčírem jsme s Kubíkem
hráli v parku hru KDO Z KOHO. Neboli kam až může autík zajít a myslet
si, že máma couvne. Ta hra plná jeho křiku, rebelií, útěků tam a zpět trvala
dobře půl hodiny. Nebylo v ní vítězů ani poražených. Máma necouvla a Kuba
se pomalu srovnal sám. Výsledkem byl další krásně strávený čas spolu, bez hádek
a v harmonii.
Celkově je náš syn momentálně v úžasné kondici. Každý
den přichází tolik zdravých projevů, slov, emocí, že by to vydalo na samostatný
příspěvek. Jeho mysl je otevřená a on šťastný. Zcela viditelně. Ve škole
prospívá fantasticky a já si to všechno strašně moc užívám. Ještě pořád mám v hlavě
ty vzpomínky na počátek. Na všechny ty křiky, vzájemné neporozumění a trápení.
A tak si stále uvědomuju, jak se posunul, co se naučil, a cítím velký vděk.
A už jsem to tu zmiňovala; je načase se posunout dál.
Předávat, pomáhat těm, kteří to potřebují. Už pár měsíců na svých plánech pracuju,
ale protože péče o synka je časově opravdu náročná, jde to vážně pomalu.
Inspirace přichází z různých směrů a většina věcí,
které se mi teď dějí, ukazují jasnou cestu. No a dnes mi v hlavě drnknul
takový nápad.
Až na několik výjimek netuším, kdo jste vy, co zaplňujete
statistiky mého blogu. Vy, co se zjevně pravidelně vracíte a čtete můj příběh.
Snad jsou mezi vámi také rodiče dětí s PAS. Snad tady hledají inspiraci,
pochopení. A právě proto, i v souvislosti s mými pracovními plány, si
dovoluji právě je oslovit.
Co je to, co vás skutečně hodně tíží s ohledem na
vaše děti? Co je pro vás mezerou na trhu, co opravdu postrádáte? V čem hledáte
rady?
Budu moc ráda, když mi své pocity a potřeby sdělíte. Je
ještě mnoho, co je na poli autismu u nás potřeba udělat. Tohle je taková moje
soukromá "mini anketa" jako vhled do situací rodin s autismem. Jsme tou
rodinou taky, a proto nabízím pochopení a diskrétnost.
Zpětné vazby se nemusí bát ani ti, kteří jsou pečujícími ve
školství či jinde. Někdy je opravdu náročné uchopit rozvětvenost této složité
diagnózy a říct si, co vážně a neodkladně hoří.
Své komentáře pošlete prosím na prodetisPAS@centrum.cz. Těším se!
Žádné komentáře:
Okomentovat