Není to tak dávno, co jsem tu psala o nedostatku řádu,
pevných hranic a pravidel v dnešním světě. Rozvolněnost je nepřítelem dětí
s PAS, protože bezpečně se cítí teprve tehdy, když jsou jejich hranice
pevné, pravidla platí a neporušují se. Není to ovšem jediná potíž se světem, který je obklopuje.
Posledních pár dnů narážím u syna na to, čemu u nás doma
říkáme zavřené uši. Nechce slyšet, mnohdy možná ani neslyší. Zvukově vytěsňuje
okolní svět a naopak v tom svém, plném železnic, dopravních značek a vlaků
se pohybuje neustále, viditelně a s poměrně zřejmým cílem se uklidňovat.
Moc nerozumím příčinám, ale pokaždé odhalit stejně bohužel nejdou. Nechávám mu
čas, i když je to hodně náročné. Představte si, že vaše dítě komunikuje docela
hezky, odpovídá, samo přináší podněty k řeči, komentuje, a najednou, ze
dne na den nic. Jen nutné odpovědi ano/ne, echolalie anebo ticho doprovázené
zvuky vlaků a železničních přejezdů, které neustále vydává. Člověku se chce až
plakat, ale nenadělá s tím stejně nic. Tohle je svým způsobem regres. Jako
odpověď všem těm řečem, které lidé v dobré víře povídají – „No vidíš, je šikovný, už to bude jen
lepší!!“ Občas to neplatí.
To, že to lidé stále říkají, ale vypovídá o několika
možnostech.
Nechtějí vidět problémy. Sami sebe utěšují tímto způsobem,
který ale mnohé rodiče autistů právem irituje...
Nepochopili kolísání v kondici autistických dětí. Nebo
zapomněli, že nic netrvá věčně, zejména v těchto případech – kdykoliv se
můžete s dítětem ocitnout o deset kroků zpět, aniž by se něco stalo. I
když, třeba se stalo – ale to my bez PAS nejspíš neodhalíme.
Nenaslouchají.
Všechno tohle se stát může a není povinností kohokoliv, kdo
nemusí, aby autismus chápal, rozuměl mu, dokázal správně reagovat na dítě i
jeho rodiče takto ovlivněné. Jen to naslouchání...a právě to mi dnes ráno
vnuklo takové myšlenky.
Jak vlastně dnes lidé komunikují? Pracovala jsem v komunikaci,
PR, mám ráda český jazyk a na dobrou komunikaci si potrpím, respektive ji
opravdu dokážu rozeznat a ocenit.
Zkusím pominout skutečnost, že velká část komunikace poměrně
běžně probíhá na sociálních sítích, chatech a podobně. Ještě trošičku lepší
varianta je alespoň e-mail (zkusme si představit, že to je DOPIS) anebo
telefonát.
Co ale osobní komunikace? Tváří v tvář? Taky vidíte
tolik šíleností kolem sebe jako já? Vycházím vždy ze svých zkušeností a ty mi
momentálně říkají, že s komunikací jsme hezky řečeno na štíru. Bohužel si zvykám na to, že když otevřeně,
jasně a srozumitelně říkám A, druhá strana slyší B. Zvykám si, že lidé pracují více s domněnkami
než s fakty a že často nedokážou naslouchat. Trpím, ale bohužel si zvykám
i na to, že na otázky a e-maily nedostanu žádnou odpověď. Že to lidé nepovažují
za nutné, protože pracují na základě principu JÁ JSEM SE DOZVĚDĚL, CO
POTŘEBUJU. NA CO ODPOVÍDAT?
Při komunikaci lidé často nesmyslně zvyšují hlas. Skáčou si
do řeči. Utrhují se na sebe. Víc než skutečných slov používají tzv. vycpávek.
Mimochodem jestli ještě párkrát uslyším JAKOBY, V PODSTATĚ, VLASTNĚ, bude
mé duševní zdraví nejspíš opravdu ohroženo.
Často také lidé reagují neadekvátně. Na mého muže se nedávno
utrhla paní, co mu prodávala lístky na vlak. Podivil se ceně a slušně se
zeptal, zda se zvedl tarif, že je to dražší. Odsekla mu, že ne a PROSTĚ 109,
PANE! Můj muž slušně zaplatil a její agresi moc nepochopil. O dalších deset
minut později za ním přiběhla vrátit mu peníze, jelikož mu omylem zadala jinou
cílovou stanici. Byla ta protivnost fakt nutná?
Nebo včera v Lidlu. Holčička předškolního věku se
dožadovala něčeho u své matky. Moc jsem jí nerozuměla, co to bylo, ale to je
nedůležité. Zkrátka chtěla něco koupit. Co jsem ale slyšela, byl nakřáplý křik
její matky „Prostě ne!! Všechno bys
chtěla, říkám, že ne!!“ A na to holčička klidně řekla „Nemusíš řvát.“ No a co matka? „Musííííím!!!!!“
Ta matka mohla být frustrovaná z milionu věcí a může to
být i pochopitelné. Tenhle způsob je ale zbytečný. A hlavně – konkrétně v tomto
případě je smutné, že to vede časem k tomu, že i na ni se její dcera
utrhne. Že jí to začne připadat normální, začne prostě zrcadlit, co vidí kolem
sebe. A dál a dál budou na sebe lidé prostě hnusní.
Chybí úsměv, chybí pozdrav. Chybí odpovědi na pozdrav.
Komunikace je prostě aktuální docela v háji. Jsem z toho smutná a
říkám si, co asi vidí děti s autismem. Jak se mají naučit správně
komunikovat? Doma je to rodiče učí, jenže svět okolo nich už nijak shovívavý
není. Je matoucí, rychlý, plný slovní agrese.
Možná je dobré se nad tím zamyslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat