Občas si dopřeju dopoledne, kdy odpočívám. Ranní kávu si
beru na gauč, k tomu přibírám knížku a většinou i deku, pod kterou si
zdřímnu. Naštěstí ještě rozpoznávám, když o tohle moje tělo i hlava volají.
Dnes je pátek a dnes je přesně ten den.
Znáte to. Jste někde mezi bděním a usínáním, myšlenky plují
jedna za druhou, neorganizovaně, prostě přichází a odchází, až se změní v sen.
Vybíhaly mi dnes momenty, na které jsem si dlouho nevzpomněla. A tak mě
zaujaly, že přebily i tu potřebu se dospat a najednou tu sedím, notebook před
sebou a hodlám to všechno zhmotnit do těchto řádků.
Už nevím, jaká asociace mě vrátila zpět do Zlína. Před
patnácti lety jsem se tam přestěhovala a půl roku žila. A dnes se mi vrátily ty
obrazy, vzpomínky. Oblíbené město. Kopec, který jsem musela denně vyjít nebo
vyjet trolejbusem, abych se dostala domů. Světová značka Max Mara na zlínském
náměstí. (Nikdy jsem si tam netroufla.) Dobrá kavárna. Doučování kamaráda, které
nemělo větší efekt, jelikož z anglické konverzace nakonec byly jen docela
obyčejné české kavárenské rozhovory a poflakování u vína. Nekonečné povídání s tehdejší
spolubydlící. Kávičky, nakupování, svoboda. Fajn studenti, které jsem učila. Pravidelné
návštěvy solárií (ach bože!). Procházky.
A pak mě jednou odpověď na inzerát přenesla nakonec úplně
jinam. Odpověď, kterou jsem psala ještě v internetové kavárně. Doma jsme
počítač neměly. Jak moc to bylo všechno jiné, se jen těžko popisuje. Nevím,
jaký by můj život byl, kdybych neodešla ze Zlína. Do firmy, kde jsem potkala
svého muže. Byl to tak zásadní krok v mém životě!
Jak mě tak myšlenky vedly vzpomínkami, bylo to příjemné. A
po dlouhé době jsem si vzpomněla na ten pocit svobody. Pocit, že mám život ve
svých rukou, že je jen na mě, jak s ním naložím.
Střih. Sedím tu v pátek takhle u notebooku a nabírám
síly. Dnes plánuju rozkreslit vizualizační plakát svému autistickému synkovi,
aby lépe chápal, jak si může pomoct při afektech a čemu by se měl naopak
vyhnout. Je to takový pokus… ale v jeho bezmála devíti letech chci věřit,
že se nad tím zamyslí, i když podobné situace ze své podstaty pravděpodobně jen
těžko ovládne a usměrní.
Hraje mi příjemná hudba, která mi pocit svobody taky
evokuje. Nabízí mi prostor, ve kterém můžu na chvilku malinko zapomenout, že
můj život je dávno v rukou trablů, které s sebou autismus našeho syna
přinesl.
Moje kariéra krásně začala, a přesto poměrně brzo skončila.
Rejstřík přátel se podstatně zúžil, o spoustě docela obyčejných přání si můžeme
s mužem jen nechat zdát. Diagnóza našeho syna je limitující – i přes jeho
nadlidskou statečnost a výjimečnost. Svoboda pohybu téměř neexistuje a vyhlídky
jsou nejisté.
Můj svět je můj syn a můj muž. Pevný svazek nabitý dramaty,
propady, radostmi. Láskou! V patách máme autismus. Nevybrala jsem si ho,
ale už k nám patří. Takoví my tři prostě jsme. A přes všechny nenaplněné a
zapomenuté sny, přes všechno to trápení mám podivný pocit, že takhle to opravdu
má být. Tak to mělo být. A jestli je něco mým posláním a životním naplněním,
pak se jím stalo právě to, že vychovávám autistického chlapečka s mužem,
kterého jsem našla, když jsem tenkrát ze Zlína odešla. Dobře, že jsem odešla.
Snažím se dobře vychovávat, vést, milovat. Stalo se to mou
kariérou jako pro někoho jiného obsluhovat v restauraci, dělat účetnictví,
léčit lidi. A v kariéře je potřeba postupovat. Tak to dělám. Den co den. A
teď mám před sebou velký krok – chci se naučit, jak všechno to, co vím, předat
dalším, co to potřebují. Všem těm, co taky ztratili svobodu, ale získali něco,
co se slovy popsat dá jen stěží.
V pondělí začínám. Držte mi palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat