Někdy si říkám, že si o nás sousedi musí nutně myslet, že
jsme rodina labilních psychotiků. Ti sousedi, kteří nevědí, že tu s námi žije
autismus.
Dnes jsem seděla, poslouchala absolutní ticho našeho bytu a
přemýšlela o tom, jestli je to normální. Ono to ticho tu občas bývá, ale taky
tu bývá naprosto přesný opak – hluk až k zbláznění. Už zase je to plné
paradoxů. Extrémů – ode zdi ke zdi, žádný zlatý střed.
Často je u nás slyšet křik. Synův křik z afektu, ze
vzdoru nebo jakékoliv jiné nepohody. Náš křik, když už jsme zoufalí a
selháváme. Kdy nás opouští klid a my kopírujeme typické výchovné vzorce
dřívějších generací typu „Když JÁ
řeknu/zakřičím, tak TY se vzpamatuješ a poslechneš.“ (Ty vzácné výjimky, co
to dělaly jinak, nechť mi odpustí.) Každopádně je to nanic. Obzvláště u
autisty.
Nebo taky křik veselý. Hulákání při lechtání, podivném
pozemním hokeji hraném s obouvací lžící, divoký zpěv synka, když se mu
nějaká hudba opravdu líbí. Jeho bouřlivé reakce na pohádky, co mu připadají
vtipné. Šílené zvuky při napodobování jiných oblíbených zvuků. Třeba to cinkání
na přejezdu. Nebere to konce.
A pak prásk, bum, ticho. Ticho, ve kterém jsme s mužem nemožně
unavení. Tak unavení, že se nám ani nechce přemýšlet, čím bychom společný večer
naplnili, natož abychom fakt něco dělali. Jakýkoliv plán objednat dovolenou
nebo nakoupit z e-shopu, co potřebujeme, je PROJEKT. Jinak se to ani říct
nedá.
Nebo ticho, které je tu proto, aby syn usnul. Protože zvuk
televize ho bezpečně přivede zpět za námi. Zajímá ho všechno. I kdyby tam byl
monoskop. (pamatujete?) Zavřít dveře totiž znamená otevřít možnosti tajných
lumpáren v pokoji. A když malý autista usne pozdě a ráno je před nástupem
do školy jako zombie, většinou to nevěstí nic dobrého. Ticho je pak snazší.
Takové to ticho, ve kterém se snažíte zachytit stopy známého klidného
oddechování.
Ticho, které znamená, že se syn zavřel do sebe. Že nechce
mluvit, odpovídat, komunikovat. Že si hraje svým zvláštním způsobem, dívá se na
věci ze zvláštních úhlů, že nás k sobě nechce pustit. Dává nám najevo, že
potřebuje svůj čas.
Taky ticho, které přichází po krizi. Ostatně, konflikty
přicházející večer jsou vůbec nejhorší. Nejde to prostě se udobřit, zahodit to,
otevřít si víno a báječně se bavit třeba u filmu nebo stolní hry. Nebo aspoň
mně to nejde. Ani po těch řekněme sedmi letech intenzivní a důsledné výchovy.
Zůstává to ve mně a těžko to snáším.
Ale i když se začíná ranním klidem, pak se přes den pětkrát
křičí a večer se hádáme a je zas ticho po bouři, druhý den se budíme a jdeme do
toho všeho znovu. S nějakou zvláštní naivitou, že to dneska bude určitě
lepší. Zase do toho dáme celé sebe a zase se těšíme z každé drobnosti. Než
přijde ten rachot. A že to jde u nás z nuly na sto za pár vteřin!
Pořád je tu ticho. Ozývá se jen moje klávesnice. A Kubovo
oddechování. No, vlastně chrápání.
Sousedi jsou z toho klidu takhle večer jistě blažení.
A já jdu zapnout espresso. Jelikož teď už můžu hlučet:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat