OČI

Sychravý, šedý a vymrzlý den umí přinést překvapení. Dnes určitě. Dnes se mi tak kolem deváté dopolední naskytl hrozně pěkný pohled. Dívala jsem se do obrovských, hlubokých očí krásného klidného koně. Jako by mě zhypnotizoval. Ve vteřině jsem se nesoustředila na nic jiného. Jen jsem mu koukala do očí a neuvěřitelně mě to zklidňovalo. Všechno ostatní plynulo kolem a bylo nedůležité. Dívala jsem se a jeho oči mě vtáhly do přírody. Někam, kde platí zákon přežití, někam, kde materiálno a starosti v práci nebo výchově jsou podružné. Dostalo mě to k samotné esenci mého bytí. Na chvilku jsem jen existovala a myslela jen na sebe a vnímala naplno ohromující pocit klidu. Ukradla jsem si tu chvíli, abych nabrala aspoň trochu sil. 

Nejsem ani klidná, ani odpočatá a moje nervy jsou jak na drátkách. Hroutím se z maličkostí, frustrační tolerance dosahuje tak nízkých hodnot, až mi to vůbec není podobné. Pak se podívám na koně, uvědomím si, že život je jen jeden a je krátký a na chvíli se jen raduju, že jsem. A že mám svůj rodinný kruh a nějaké ty radosti v životě taky. A na ně je potřeba myslet a těšit se z nich. A je potřeba eliminovat z života stres a vážit si věcí dobrých. 

A je potřeba se nesesypat úplně. Zkusím to.

MEZERA NA TRHU

Myslím, že na trhu existuje jasná mezera. Wellness centrum pro rodiče hendikepovaných dětí. Představuju si to asi takto... Součástí je rodičovská skupina s nějakým kreativním a moudrým psychologem. Ta uvolní napjatou duši a přemíru nakumulovaného stresu. Pokračuje se fyzickou aktivitou – nejlépe plaváním nebo třeba i boxem, náročným tréninkem, na kterém uvolníme další kus stresu a potlačených emocí v sobě… A doplňuje to masáž všeho druhu, dále sauny, tepidária, vířivky. Všude kolem kvalitní NEAUTISTICKÉ čtení, nejlépe dobrou knihu nebo náramně primitivní ženský či mužský časopis, které by v podstatě simulovaly zírání do ohně (= obrázků). A oheň, ten by tam mohl být taky! Nějaký krb a před ním řadu lenošek… Vše by bylo prokládané pitným režimem a pravidelnými zdravými svačinkami (nejlépe ovoce, zelenina – to totiž cpeme našim náročným dětem, ale na sebe zapomínáme). Nechybí široká nabídka na snídani a lehká večeře se sklenkou dobrého vína. Počítejme tak od pátku do neděle určitě. Takový program by byl asi drahý. A to vůbec nevymýšlím lokalitu (někde v podhůří....na čerstvém vzduchu…). Ale jsem si stoprocentně jistá, že by si rodiče na tohle rádi našetřili:-) A samozřejmě by si zařídili hlídání.

Člověk jede na maximum, chce-li své dítě posunout ve vývoji. Rodiče dětí imobilních s nimi cvičí a cvičí a cvičí do úmoru, aby se dostavilo zlepšení. Chodí na rehabilitace, shání doktory, obchází řadu povinností. Trpělivě dítě přenáší, obstarávají, tahají...ale ty děti nemají věčně jen 15 kg… Vymýšlí aktivity ke hře, k zábavě. Kde a jak nenarazit na bariéru. Kde a jak moct mít u sebe asistenčního psa, třeba… Rodiče dětí s mentálním hendikepem, jakou jsou právě autisti, pracují hodně duševně. Vymýšlí spousty a spousty aktivit pracovních, aby se děti učily to, co mají ostatní děti přirozeně dané. Do nocí tisknou obrázky, kterým děti zpravidla na rozdíl od slov rozumí. Vymýšlí strategie, pomáhají dítěti orientovat se denně mezi lidmi, v řadě situací, ustát třeba hluk, dav nebo jakoukoliv změnu v rutině. Objem těch aktivit a jejich náročnost je mimo auti-komunitu prostě nepřenosná. 

Před dvěma dny mi mé tělo dalo najevo, že už nemůže. Prostě už nemůže. Na podněty a zátěž reaguje jinak, tvář je jiná. Oči jsou červené a pálí. Frustrační tolerance se snižuje. Paradoxně se synem vydržím těžší situace klidněji a lépe než dřív, ale sama na sobě vidím, jak mi ten klid nalezený pro něj ubírá, protože v sobě sama ukládám, co by mělo jít z těla ven. Zapomínám na zdravou stravu, o kterou se stále snažím, nevyužívám volný čas, protože už prostě není. Nehraju na klavír, blog má nižší frekvenci příspěvků. Pocítila jsem silně syndrom vyhoření. V práci, doma. 

Ale je pátek. Já jsem za to ráda a přes všechny smutky a únavu vidím i jiné vzpomínky na poslední týden. Vytěsňuju synovy afekty, těžké stavy, které nás děsí. A vidím chlapečka, co se najednou naučil jezdit na odrážedle, které nám doma marně leželo dva roky. Chlapečka, který se mi rád vrhá kolem krku a hledá u mě bezpečí. Denně pracuje a moc vzorný byl i u logopedky. Chlapečka, který se mnou vydržel na hodinové (!) muzikoterapii, aniž by utíkal.  Vidím, že přichází jaro, že bude víc sluníčka. Že nás s mužem čekají hezké věci. Že můžu jít spát a nevstávat na budík. To všechno pomáhá. Ale ono to pozitivní myšlení je někdy těžké zaktivovat... Jo! Kurz pozitivního myšlení by v tom wellness programu taky bodnul.

A hlavně – už tu mezeru na trhu někdo zaplňte!!:-) Já přijdu:-)

U PSYCHIATRA OPĚT, TENTOKRÁT EXPRESNĚ

Nestačím se divit, co nás v souvislosti s lékaři, odborníky a institucemi potkává. Dnes máme čerstvou zkušenost s naším skvělým pedopsychiatrem. 

V říjnu syna odmítnul zhodnotit ve zprávě, že k tomu potřebuje výsledky rozumových testů a dotazník ze školky. Nadešel další termín, kdy jsme měli jet. Polovina března. Co čert nechtěl, Kubík onemocněl. Troufli jsme si navrhnout, že by tam muž dovezl dokumenty sám a pobavil se s ním, co je nového. „Ne ne, to pan doktor ho bude chtít vidět...“  (syna). Takže nový termín, přímo aprílový, dnešní, nezvykle odpolední.

Zpoždění nabral asi jen dvacetiminutové, což se dá odpustit. Přijdeme do ordinace, doktor už si pročítá nové zprávy. Okamžitě se ptá, o čem jsme se teda s novou paní psycholožkou bavili... Hlavou mi letí PROBOHA CO MU MÁM ŘÍCT, UŽ NEVÍM, VŽDYŤ VŠUDE POŘÁD ŘÍKÁME TO SAMÉ DOKOLA... Doluju něco málo, muž mě doplňuje. On velmi rychle připojuje… “Ano, je to tak a tak a vidíte?! APLA se mýlí!!“ Ve zkratce padá několik dobře mířených narážek, co narážek, přímých ran na APLU. Uspokojeně se tváří a na čele má napsáno JÁ MÁM PRAVDU A APLA JI NEMÁ. Pak se nás ptá, jestli se chceme dnes my na něco zeptat, že už se prý těší domů na víkend a že má být v ordinaci do půl třetí a „Vidíte, je po třetí hodině a jsem tu!!!“ A já si říkám, koho to zajímá? My si termín nevybírali… 

Ale nejlepší teprve přijde. Uzavírá řeč s tím, že teda jako počkáme na další vyšetření psycholožky v létě a pak to dořešíme a bude zpráva. Zírám na něj a říkám, že máme teď přezkum kvůli příspěvkům na péči a tu zprávu potřebujeme (stejná debata proběhla v říjnu). A on najednou že teda to napíše, ale že NESTÍHÁ!!! Že to musí napsat O VÍKENDU, DOMA!! A že se v pondělí pro to můžeme zastavit. Pak ještě důležitě dodává, že ale ne ve středu, to tam nebude, bude na MINISTERSTVU. A  v pátek má zas VÝBOR či co... Zírám. Ordinaci opouštíme po pěti minutách. Pro toto tam muž nemohl s papíry sám. Pro toto téměř bral den volna (ještěže to neudělal). Pro toto jedeme 50km, abychom za další dva dny jeli stejnou trasu pro jeden papír. NEUVĚŘITELNÉ.

Okamžitě mi jde hlavou, že už toho mám dost a chci jinam. A hned vzápětí mi dochází, že nevím kam jinam a že si člověk nevybere. Kupodivu znám i horší příběhy z psychiatrických ordinací... Takže nakonec si s mužem zanadáváme a jdeme se rozptýlit do IKEA. Tam nás naprosto dostává Kubík. Žene nás do restaurace, že si něco dáme. Vybírá si mrkvový salát, vzorně usedá a vzorně celou misku sní sám. Pokukuje kolem sebe, houpe nohama a chová se civilizovaně. A já si říkám, to už jsme skoro jako normální rodina...co se může někde zastavit, něco sníst...nespěchat... Do toho chlapeček celou dobu zpívá Travičku zelenou a Skákal pes a to tak úžasně včetně slov (i když trochu poturčených:-), že zapomínám na všechno a mám velkou radost. 

A cítím naději, že regres zase ustupuje. A úlevu, že na psychiatrii pojedeme zas až za půl roku.