Sychravý, šedý a vymrzlý den umí přinést překvapení. Dnes určitě.
Dnes se mi tak kolem deváté dopolední naskytl hrozně pěkný pohled. Dívala jsem
se do obrovských, hlubokých očí krásného klidného koně. Jako by mě zhypnotizoval.
Ve vteřině jsem se nesoustředila na nic jiného. Jen jsem mu koukala do očí a
neuvěřitelně mě to zklidňovalo. Všechno ostatní plynulo kolem a bylo
nedůležité. Dívala jsem se a jeho oči mě vtáhly do přírody. Někam, kde platí
zákon přežití, někam, kde materiálno a starosti v práci nebo výchově jsou
podružné. Dostalo mě to k samotné esenci mého bytí. Na chvilku jsem jen
existovala a myslela jen na sebe a vnímala naplno ohromující pocit klidu.
Ukradla jsem si tu chvíli, abych nabrala aspoň trochu sil.
Nejsem ani klidná, ani odpočatá a moje nervy jsou jak na
drátkách. Hroutím se z maličkostí, frustrační tolerance dosahuje tak
nízkých hodnot, až mi to vůbec není podobné. Pak se podívám na koně, uvědomím
si, že život je jen jeden a je krátký a na chvíli se jen raduju, že jsem. A že
mám svůj rodinný kruh a nějaké ty radosti v životě taky. A na ně je
potřeba myslet a těšit se z nich. A je potřeba eliminovat z života stres
a vážit si věcí dobrých.
A je potřeba se nesesypat úplně. Zkusím to.
Žádné komentáře:
Okomentovat