Přemýšlím nad tím, jestli je vůbec možné, aby rodič autistického
dítěte přestal vnímat ten hendikep. Jestli se dokáže někdo natolik obrnit, aby
bral své dítě prostě TAKOVÉ a nestýskal si nad tím, co je jinak a třeba špatně.
Je jasné, že zpočátku je tohle prostě absolutně nemožné. Čelit diagnóze a
smiřovat se s tím, co se už nikdy nezmění, je těžké a logicky se od toho
oprostit nejde.
Jak je to ale v době, kdy máte za sebou už pár let péče
o autistu a řadu naprosto netypických problémů a situací dokážete řešit
relativně v klidu a mechanicky, a to i přesto, že každá ta situace je tak
trochu jiná a ty mechanismy jsou nutně různé. Dokáže se člověk oprostit od
rozdílnosti? Nevnímat ji, nevidět ji tak zřetelně?
Strašně by mě zajímalo, jak to mají jiní auti rodiče. Sama
za sebe dnes říkám, že to nejde. Ani po těch pomalu pěti letech stavby hroší
kůže. Hroší kůže je nutná k přežití. Ale stejně to nestačí. Jak dlouho
dokáže člověk hledět na své pištící dítě, které chodí sem a tam, přehrává si
scénáře, které neznáme? Na dítě, které má zase zavřené uši a svůj hlásek
používá často ke křiku. Které z neporozumění a nepochopení dostává afekt s krokodýlími
slzami, kterým nejde rozumět, protože příčinu neodhalíte. Protože vám ji dítě
neřekne. A teď to vynásobte. Jak dlouho se dokáže rodič dívat na své dítě,
které tohle provádí a zároveň je vedle něj dítě podstatně mladší, zdravé a
velmi zdatné? Které si hraje typické dětské hry, nekřičí, reaguje na jakoukoliv
výzvu a je prostě jedním slovem k sežrání?
Nemusíte to chtít, a přesto vás to začne bolet. Hendikep vám
přímo křičí do tváře a vy se cítíte jen unavení. Nepřestáváte milovat svého
autíka. Ale ty staré pocity křivdy a nespravedlnosti jsou zpátky a nejde to
utišit.
Přemýšlela jsem nějakou chvíli nad tím, jestli tohle napíšu.
Není to žádná adventní pohoda a rodiče onoho zdravého dítěte z toho snad
můžou mít smíšené pocity. Ale dnes jsem to potřebovala. Je to moje terapie a
třeba vyslovuju něco, co zažívají i jiní rodiče a je těžké to říct. Těm můžu vzkázat
„JSME V TOM SPOLU.“ A rodičům
zdravých dětí snad jen toto: „Mějte
prosím pochopení. Je to dennodenní boj. Ale nechci o vás přijít.“
Žádné komentáře:
Okomentovat