Dnes jsem jela domů z práce autobusem. Byl docela plný
a rozléhal se jím stále silnější ženský smích. Tak jsem pátrala. A uviděla
skupinu čtyř kamarádek. Očividně jely z práce na nějakou akci, možná
firemní večírek? Znáte to. Jedna něco řekne, druhá přidá a všechny se navzájem
šíleně rozchechtají smíchem, který naznačuje nějaké to tajemství. Ke konci
cesty už se smíchem vyloženě dusily, červenaly v obličeji a byly
neskutečně veselé.
Zpočátku mi to lezlo na nervy. Byla jsem příšerně utahaná a
působilo to celé na mě dost pubertálně. Ale nebyly to puberťačky. Jejich věk
bych odhadla na plus mínus třicet pět. Časem mi došlo, že by mi to nemělo lézt
na nervy. Protože špatného na tom není nic a ještě to celé vlastně znělo
nakažlivě..až by člověku měly začít cukat koutky. Protože ten smích jen zvonil.
A hned potom mi došlo, že jsem něco takového už strašně
dlouho nezažila. A v ten moment jsem si vzpomněla na to, co mi můj muž
řekl předešlého dne. „Jéé, to je fajn, je
půl deváté a ty se směješ. To je super, to už dlouho nebylo!“
Nebyla v tom ironie, jen čistá upřímnost. A tak jsem si
uvědomila, že se málo směju. Běžně jsem totiž v oněch 20.30 v jakémsi polokómatu
a téměř nereaguju na podněty. A vtipy, které by mi dříve přišly směšné, mi už
většinou tak legrační nepřipadají. Moje frustrace ze spousty věcí mě připravila
o smích. Nebo jsem to prostě byla já sama.
Aby nebyla mýlka – já se umím zasmát, zavtipkovat. Umím
pravděpodobně i leckoho rozesmát. Navenek to všechno možná vypadá v pořádku.
Ale uvnitř je to jiné. Život se stal trochu smutnějším a bývá pro mě těžké to
změnit. Poslední dobou je to obzvláště náročné..jako by se ze života stal jen
sled povinností a úkolů, po kterých ale nepřichází odměna...
Samozřejmě, že až tak zlé to není. A je z čeho se
radovat. Před týdnem jsme oslavili narození mé první neteře. Kuba se naučil
obléct si prstové rukavice ÚPLNĚ sám. Jeho obrázky vystavené ve školkové šatně
vypadají jako obrázky všech ostatních dětí a neliší se. Těšíme se na Vánoce a
máme radost, že mému tátovi je i přes diagnózu stále docela dobře.
Přesto se málo směju a je mi to líto. Já nevím. Všechno
tohle píšu, jak to cítím, a přesto mám
pocit, že je to nepřenosné, že to asi není moc pochopitelné. Protichůdnost mých
stavů hraničí s bláznovstvím. Krátkodobé intenzivní štěstí a za chvíli BUM!
absolutní smutek a černé myšlenky. Málo spontaneity a bezprostřednosti. Málo
smíchu. Velký vnitřní třas.
Z velké míry tohle přičítám autismu. Protože ten je pro
rodiče samé MUSÍŠ, JE POTŘEBA, MĚLA BYS, NEZAPOMEŇ... Autismus si ještě
srovnám. Ale sama sebe už tolik ne. Tak silná prostě nejsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat