Někdy si připadám jako člověk doslova nabitý emocemi. V mém
životě se každý den skládá z mnoha a mnoha dojmů a pocitů, které přináší
spoustu emocí, často protichůdných, měnících se ve vteřině, tak, že se to dá
popsat jen stěží. Žádný den není šedivě průměrný a bez výkyvů, právě naopak.
Emoce se kumulují a kumulují, protože ne všechny můžou
vždycky ven. Spoustu emocí pociťuju na veřejnosti mezi lidmi, ať už kvůli
synovi, nebo kvůli tomu, co vidím kolem sebe a přesto nemůžu nebo nedokážu
reagovat a emoce pustit ven. A pak, jednou za čas, přijde prostě den, kdy mě
rozbrečí každá pitomost. Odplavuju ty hromady emocí, co už nemají kam se
vrtnout. A já bych jen brečela a brečela. Ne smutkem, ale zpravidla dojetím.
Jsou to chvíle, kdy si víc než jindy uvědomuju, jak radikálně se můj život
změnil. Změnil se s faktem, že mám dítě. A změnil se s faktem, že mé
dítě je velmi speciální.
Poslední dny jsou plné paradoxů. Denně vidím u Kuby obrovský
skok a pak taky pád. Jakoby se chtěl odrazit, jít dál, cítil, že už je
připravený, a pak se z jakési nejistoty vracel ke svému strachu a
uklidňoval se u svých kompenzací… V jednom dnu složí naprosto novou větu a
záhy předvádí nebývalý a nepochopitelný vztek, který býval na denním pořádku
před lety. Teď už opravdu můžu říct před lety.
Jako jeho máma můžu jediné. Zachovat trpělivost, klid a
dodávat obrovskou nálož lásky a podpory. Aby se cítil dobře a věděl, že mu
věřím, a hlavně, že ho mám ráda. Pořád a vždycky. V klidu i v afektu.
Ve slabších dnech úplňku i radostných dnech pokroků.
Nedávno jsem v jedné debatě o autismu slyšela, že děti
s touto diagnózou se umí leccos naučit, ale použijí to až ve chvíli, kdy
jsou si stoprocentně jistí, že to zvládnou. Do té doby načítají informace,
střádají, srovnávají si to ve svých hlavičkách a pak přijde jednou chvíle a
bum, najednou předvedou, co dokáží. Proto třeba dítě do pěti let nemluví a pak
rázem naskočí v celých větách, smysluplně, krásně. Zní to velmi logicky;
ostatně logika, byť trochu odlišná, do autistického světa velmi patří.
Mě taková představa hlavně hrozně uklidňuje a tuším, že má
své opodstatnění. Ostatně, náš syn je důkazem třeba ve věci nácviku na WC.
Nechtěl to zkoušet, nechtěl opustit pleny, nezajímala ho ani motivace, odměny.
Všechno mu bylo úplně ukradené. A pak jednou přišel den a on prostě začal.
Naráz a sám. Jakoby se sám rozhodnul, protože věděl, že je čas. Že už to
zvládne. Kdybych hodně zapátrala, určitě bych v naší minulosti našla více
příkladů.
Syn je kouzelně neopakovatelná směsice autisty ve znamení berana,
s předky mj. valašskými, tudíž paličatými. Už mnohokrát to vypadalo, že
nás skutečně dusí a kašle na to, kam se ho snažíme přivést a co ho chceme naučit,
prostě má svou hlavu a dost. A pak, za pět minut dvanáct, najednou přišel
výsledek a on nám dal přesně to, v co jsme doufali.
Jeho řeč se rozvíjí zvolna, ale rozvíjí. Chci věřit, jako u
jiných zkušeností s ním, že i teď nás jen dusí, aby to za pár měsíců
rozjel. Přesněji za šest měsíců, po kterých nastoupí do školy. Notabene do běžné
školy s asistentem pedagoga. Chci věřit, že následuje to pravidlo příprav
a načítání, a pak to přijde, až si bude jistý.
Ať je to jak chce, stále je potřeba si říct, jaký kus cesty
ušel a co všechno už dokázal. A není toho málo. Včera jsem náhodou nahlédla do
starého deníčku, kam jsem si na našem začátku psala jeho denní prožitky,
pokroky, obtíže. Stačilo pár vět, abych věděla, co všechno se změnilo. Tenkrát
jsem psala třeba tohle: „Dnes byl Kuba v pohodě.
Byl i docela kontaktní směrem ke mně, občas se na mě i podíval...“
A dnes? Dnes ho jdu uložit, a on, sám od sebe, šťastný a
blažený, mě pevně stiskne a řekne „Mám tě
rád.“
Nepopsatelné. A empatický čtenář určitě pozná, že dnes zas
přišel ten den. Brečela bych a brečela:-)
👍👍👍
OdpovědětVymazat