Dlouhodobě se snažím ve svém životě neškatulkovat. Svět není
černobílý, lidé jsou různí, občas se mění. Když jsem se před pěti lety „stala“
rodičem autisty, dostala jsem se v rámci péče o syna do skutečně vybrané
společnosti. Měli jsme velké štěstí na první terapeuty, rádce a odborníky v období
té šílené fáze začátků. Když syn nastoupil do speciální mateřské školy, věděla
jsem, že tam bude v bezpečí. Že líp mu jinde nebude.
Učitelé byli profesionálové a ve škole se nešetřilo úsměvy.
Což by mohlo někomu připadat přinejmenším zvláštní, v budově plné vozíčků,
dětských nepřítomných pohledů a nekonečného množství obtíží u jednotlivých
dětí. Neusmívali se jen pedagogové, usmívali se hlavně i rodiče. A všichni,
opravdu všichni do jednoho mě pozdravili, když jsem tam Kubíka začala vodit. A
tak to bylo každé ráno. Panovala tam slušnost a ochota pomoct. Empatie,
porozumění.
Už v těch dobách jsem absolvovala ty nekonečně podobné
scény na pískovištích a hřištích, kdy jsme byli se synem jako pěst na oko ve
srovnání s ostatními matkami a jejich zdravými dětmi. Nechápala jsem
jejich výchovné postupy, bývalo mi líto pohoršených nebo naopak lítostivých
pohledů. Rozdíl v přístupu k dětem a výchově byl mezi námi zjevný. I
ve věcech, se kterými hendikep nemá nic společného. Říkala jsem si, že je to
mým zkresleným viděním.
Pak syn nastoupil do školky běžné, kam chodil další dva
roky. I tam jsme měli neuvěřitelné štěstí na učitelky. Všechny. Dva roky péče
jako v bavlnce. Rozdíl, který nastal, byl ale markantní. Většina rodičů
byla úplně jiná. První skutečnost – nepřeháním – 80% rodičů nás buď
nepozdravilo vůbec, nebo se k tomu milostivě uvolili až jako v odpovědi
na pozdrav náš. Přístup k synkovi byl až na výjimky extrémní – lítost a
odpouštění všech synových prohřešků (avšak pro nás a společensky nepřípustných)
anebo třeba taky strach. „Jééé mami, to
je TEN Kuba!!!“ „Neboj, však už jdeme.“ Tahle holčička prožila s Kubou
jeden z mnoha incidentů... ze synovy strany nevědomých a nezáměrných... ale
její citlivá duše, hojně živená duší její citlivé matky, to nezvládla. A to i
přes vysvětlování společné známé osoby, že Kubík to tak má se všemi dětmi a že
to nebylo nic proti ní... myslím že snad dokonce padlo, že NENÍ NEBEZPEČNÝ...
Rodiče tam často projevovali zvláštní kombinaci opičí lásky
a netrpělivosti a vztekání nad věcmi zcela nedůležitými. Nemluvili s nimi,
odsekávali jim. Ne děti, ale rodiče dětem! Dlouho jsem přemýšlela, jestli je to
zas nějaké moje zkreslené vidění. Pár lidí mi tenkrát můj názor potvrdilo.
Teď syn nastoupil do běžné školy. O zdravení se snad ani
nebudu zmiňovat, občas zachytím ten pohled JOTOJETASTIMAUTISTOU a letmé mrknutí
na syna, jak se teda jako chová. Rozdíly v přístupu k dětem jsou pro
mě opět zjevné. A ještě víc je vidět ostré lokty, cpaní se do dveří a totální
nezájem. A ta extrémní péče...naprosto proti zdravému rozumu. Heslem bych to
označila jako MÁMA MÁ AKTOVKU, HONZÍK SE MÁ. Proč, a skutečně mi to prosím
někdo vysvětlete, proč maminky nosí svým dětem aktovku? Proč si ty dětí nedají
aktovku na záda? Absolutně by mě to nenapadlo udělat. I přestože vím, jak je
aktovka pro synka najednou těžší než ten batůžek s hračkami, co nosíval na
výlety a do školky. I přestože je ráno ospalý a pomalý a sotva se plouží. Teď
jsi školák a to je tvá aktovka. Tady ji máš, já si zase nesu svou tašku. Zrovna
dnes ráno jsem to viděla...přesně ten pohled JOTOJETASTIMAUTISTOU...pak pohled
na Kubu...a já zezadu viděla aktovky hned dvě. Drahá máti nesla na každém
rameni jednu a holčičky tancovaly bezstarostně kolem ní. Uaaaaaa! Pamatuju si,
že mi to vadívalo i ve školce, protože tam to bylo s dětskými batůžky
stejné. Ale tady, tady to vysloveně nechápu a označila bych to až za škodlivé.
Kde pak vznikne ten návyk starosti se o své věci? Tohle téma by mohlo být
mnohem, mnohem delší, ale můj závěr směřoval k jednoduchému závěru.
Pakliže nepobrali větší množství empatie, citu a rozumu,
jsou rodiče zdravých dětí velmi odlišní od rodičů dětí hendikepovaných. A já
mám poprvé v životě pocit, že jsem ráda, že patřím do té druhé skupiny. A
to je moje škatulka, bez ohledu na to, jak to s tím škatulkováním mám.
Žádné komentáře:
Okomentovat