HOREČKA

Bytem se ozývá krásný smích jak od krtečka, Kuba povykuje, všechno září, všechno hraje. Moje dušička dostává opravdový doping. Dvacet čtyři hodin zpátky to ovšem vypadalo úplně jinak.

Včera ráno se Kubík vzbudil s horečkou. Třicet devítky skoro neklesaly a Kuba skoro celý den prospal. Což se teda stalo poprvé, nepočítám-li jeho kojenecký věk. Byl absolutně malátný, apatický, pasivní až hrůza. Pohled na něj by myslím docela rozlítostnil i největší cyniky. Jeli jsme na Nurofenu, pokoušeli se do něj vlomit alespoň pití, když už ne jídlo a neustupující vysoká horečka nás strašila. 

Noc byla docela klidná, zato ráno se vybarvilo. Pěkně takhle po páté ranní se nám chlapeček pozvracel do postele a vzápětí zase usnul. Když vstanul podruhé a dal si pár loků černého čaje, vyzvracel i zbytek.

Pak se mu očividně ulevilo, ranní zvýšená teplota zmizela jak mávnutím kouzelného proutku a on se s viditelně lepší náladou koukal na pohádky. Postupně se jeho stav lepšil, až dospěl do odpoledního řádění. Jeho tělo přímo vysílalo jasný signál: „Jsem tak rád, že je mi už dobře!!“ (ne že by to řekl:-)

I mně se ulevilo, velmi. Nicméně to probíhalo jako vždy. Fyzická nepohoda přináší regres, zpomalení, krok zpět. Jsou autistické děti, které při horečce září a perlí jako ty zdravé, až jsou k nepoznání. Naše ne. Kuba má od rána zavřené uši. Pořád si prozpěvuje, ale nechce, ať se přidám. „Čte si“ ve své knize piktogramových pohádek a říkanek, ale odmítá mě u toho. Utíká od babi a dědy, zavírá se v pokoji. Téměř nemluví (no, tam to tak razantní změna není:-). A typicky autisticky zkoumá předměty ze všech úhlů, prohlíží si své ruce hned zdálky hned zblízka, vykresluje svými prsty ve vzduchu kruhy. Ten poslední projev už skoro nepamatuju. A bum, při horečce i po ní je to zpátky.

Paradox a překvapení pro mě samotnou je však to, co jsem si uvědomila. Že mi ty auti-projevy NEVADÍ. Že z toho není smutno, že to nechci potlačit. Naopak. Nechávám ho hrát si své zvláštní hry, pozorovat věci, vydávat specifické zvuky. Vím, že je to kompenzace. Odpočívá, nabírá síly, prostě ho to vyčerpalo a on je rád, že je mu líp. Cítí bezpečí. A bezpečí pro autistu je vše známé, zavedené. Rituály, neměnné mechanismy. Uchyluje se k nim po mnoha týdnech a já mu to snad poprvé v životě přeju. Protože vím, že se mi zase vrátí. A stoprocentně vím, že tohle je určitě lepší než horečka.

Těším se, až zase otevře uši a začne víc mluvit. Až trochu vystoupí z ulity. Ale je mi za něj nečekaně dobře, že si dopřává toho, co je mu z podstaty blízké.