ZOO

Dlouho jsem nezažila den jako ten dnešní. Upřímně, doufám, že zas takový nějaký čas nepřijde. Jenže mám tušení, že to bude nejpozději zítra. Ani špatné ani dobré období tak rychle nekončí.

Jsme zpátky v autismu. Začala dovolená a ruku v ruce s ní vypukla ta příšerná součást diagnózy našeho syna. Vzteky, vzteky, vzteky. Neporozumění. Regres v několika dovednostech. Absolutní nerespektování čehokoliv. 

A jak to může vypadat? Když jsem před pár dny absolvovala výlet do ZOO s dětmi ze školky, měli jsme na procházku tři hodiny. Považovala jsem to za malou chvíli. A přesto jsme stihli velkou část projít. Tři hodiny byly málo, ale stačily. Dnes jsem nedala na varovné znaky podivné Kubíkovy nálady – a jeli jsme do ZOO. I s parkováním nám to do odjezdu trvalo pouhé dvě hodiny.

V podstatě hned od vstupu do areálu ho zaujal vláček. Jak jinak. Vysvětlili jsme mu, že nejdříve se podíváme na zvířátka a pak pojedeme. A v tu ránu začal sprint. Kolem všech klecí a výběhů jsme v podstatě proběhli. Jinak atraktivní hřiště plná dětí ho nezajímala. Lev a lvice zblízka byli zajímaví asi tak na setinu vteřiny. Na opice se ani nepodíval. Slony letmo zahlédnul. Zkusili jsme skákací hrad. Nic. Zaujalo ho plavení na člunu. Pět minut za padesát korun absolvoval s apatickým výrazem na tváři, na které prostě nebyla vidět ani troška radosti. Stejně apaticky snědl banán a rozmrzele pokračoval v chůzi. Rozmrzelost střídal občasný vztek, když jsme někde viděli rodiče vézt děti ve vozíčkách. My vozíček neměli. Chyba. Znovu a znovu se chtěl do vozíčků dobývat. Extrémně rychle jsme dorazili na konec areálu a nastoupili na vláček na cestu zpět. 

Ani ve vláčku nenastala očekávaná radost. Pak chtěl areál opustit. Prošli jsme turniketem. A pak chtěl zase zpátky. Vypukl ukrutný křik.  Nakonec jsme odjeli. Jelikož v autě neusnul a ani později doma, zbytek dne byl ještě výživnější. Detaily už nejsou nezbytné.

V průběhu dne mi běžela hlavou slova našeho nového psychologa. Proč přichází problémové chování. A že má vždy konkrétní důvod. Za A) z nudy......za B) pro získání předešlé činnosti nebo hračky......za C) pro připoutání sociální pozornosti......D už nevím. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně. Co jsme udělali špatně. Na tuhle otázku ale málokdy najdeme odpověď. Ani dnes ji neznám. Vím jen to, že dnes to nebyl šťastný prázdninový výlet. A když po mnoha bojích a křiku konečně usnul, zaplavila mě nekonečná lítost.

A tak tenhle příspěvek není ani trochu humorný. Je tak málo humorný jako občas náš život s autismem. Jindy bych se zmínila o tom, jak jsme jen o kousek unikli nečekané proudu lví moči (a to se vážně stalo dnes) a že ten náš sprint zahradou byl občas aspoň malinko komický, ale moje unavená psychika produkuje jen tento smutný příběh. Doklad toho, že všechen ten pokrok a úspěchy jsou úžasné, ale náš syn zůstává autistou, kterému prostě musíme pomáhat. A pracovat na sobě, učit se dál a dál, ať víme, jak na to.

Jedna z maminek, co s námi chodí na rodičovskou skupinu, je těhotná. Vzhledem k riziku stejného problému u dalšího dítěte, které dosahuje až 20%, to považuji za odvahu. Dnes, víc než kdy jindy, se před ní skláním.