Kdysi dávno jsem věděla, co je to nuda. Už to nevím. Nuda
neexistuje. Existuje jen dlouhý seznam povinností, které mi utváří den za dnem,
týden za týdnem, život do poslední minuty. Vzhledem ke své chronické únavě,
jarnímu úbytku sil a nízké frustrační toleranci jsem se jala dát se dohromady.
Vypustit něco z toho seznamu, aby zbylo aspoň něco málo volna. První byla
hra na piano. Smutný fakt – nejjednodušeji se dalo načas vypustit to, co mi
mělo dávat relaxaci. Jenže z relaxace se stala povinnost cvičit, abych na
hodině nevypadala jako úplný blbec a to tak, že ke cvičení jsem se dostala vždy
den, dva před lekcí, takže pod stresem a na poslední chvíli. Celé špatně. A tak
nechodím na klavír. Co dál vypustit. Přemýšlím a zjišťuju, že toho nepůjde
tolik. Popadá mě panika a říkám si PŘECE NEDOSTANU VE ČTYŘICETI INFARKT!!
Přemýšlím a stanovuju si jasný cíl. Je jen jeden, je
aktuální a budu na něm intenzivně pracovat. A když říkám, intenzivně, vím proč.
Tomu cíli se totiž říká ZACHOVAT VNITŘNÍ KLID. Zachovat ho v práci, když
se od člověka čeká deset věcí naráz. Zachovat ho se synem, který si poslední
dobou světem pluje v autistické bublině, které nerozumím a která mě občas
dostává do varu. Zachovat ho proto, aby se mi nespouštěla má zhoršující se
migréna. Zachovat klid sama pro sebe, aby se mi v těle nehromadil stres.
Jenže je tu otázka. Jak to dokázat? Když zrovna dnes byl
úplněk a celý týden podle toho vypadal...když mi syn z hodiny logopedie
udělal bojkot a logopedka od něj schytala pár ran včetně poničené skříňky a
otřískaných dveří a stolku. Když přestává funkčně komunikovat a víc
gestikuluje. Když mluví jen v té své turečtině nekonečné monology jako
přehrávky svých oblíbených pohádek. Když se vzteky válí po zemi desetkrát za
odpoledne venku nebo doma. Když skoro nejí.
Tento týden byl pro mě velká zkouška. Po logopedii
následovaly dva dny agonie strávené v nejhlubší depresi, co znám. A v tichu,
já jsem prostě nemohla mluvit. S nikým. Jsou prostě takové dny, kdy jste
úplně dole a vůbec nikdo vám nedokáže pomoct, ani ten nejbližší. Musím si to
odžít a pak zas jít dál. Jako smutek, když někdo umře. Tak si ho odžívám a jdu
zas dál. Není mi moc veselo a není mi ještě moc do řeči, ale hrozně se snažím.
Tohle všechno může působit jako fňukání jednoho auti rodiče.
Fňukání, co by mohlo brzy odradit čtenáře. Ovšem, milý čtenáři, více v tuto
chvíli nedokážu. Už to, že píšu, je zázrak. Neměla jsem sílu ani na to. A nedá
se to tu všechno pojmout a nedají se popsat ty příšerné poslední dny, a ani to
není potřeba. Je to jen psaní, co může být terapií a tak to zkouším.
Třeba to pomůže a budu dnes líp spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat