NEBREČ!

Člověk, který má hendikepované dítě, se s diagnózou časem srovná. Časem přestane tolik řešit, proč zrovna jeho dítě, co se stalo a tak dál. Tak jako na všechno, i na tohle se zvykne a otupí. Stejně tak já si zvykla a otázku „Proč zrovna my?“ už si dávno nekladu. Občas mě ale přepadá hrozný pocit nespravedlnosti, protože až příliš často poslední dobou vidím rodiče, kteří by prostě děti mít neměli. Ale mají je. Jsou zdravé a oni si toho neváží. A nevěnují se jim. Ale záhadně jim to všechno tak nějak vychází. A to mě, upřímně řečeno, někdy prostě šíleně vytáčí!

Zážitky poslední doby. Máme duben. Kdosi, kdo porodil v březnu, už přišel do práce, a muž i miminko na něj (ni) museli čekat tři dlouhé hodiny. Daná osoba se hodlá vrátit na den dva do práce, hned po létě. Neboli miminko bude s bídou půlroční. Nerozumím tomu! Měsíc po porodu prostě řeším maximálně to, jak miminko voní, jestli přibírá a jak ho obléct na vycházku. Můj selský rozum nechápe, jak bude probíhat kojení. Nebude? Ne, nerozumím tomu, proč má takový člověk dítě. A tohle pro mě není fér. Protože ačkoliv proti oné mamince nic nemám a nikomu nic zlého nepřeju, jistě bude mít hordu hlídačů a hlídaček, sama si stihne vybudovat kariéru a dítě bude k zulíbání a talent na vše. Tohle prostě není fér a není to dobře.

Dále. Maminka má bezmála čtyřletého syna. Je vymodlený, a proto je i opečovávaný. A tak nemusí nic. Ani se sám oblékat. A tak to nedělá, nikdo ho k tomu nevede. Jenže pak maminka spěchá a on se, celkem logicky, chová jako to miminko. Maminka má frustrační toleranci nula a za mocného hulákání DĚLEJ JÁ NEMÁM ČAS!! ho postrkuje do školky. Když je hodně zle a kluk neposlouchá, chytne i pár na zadek. Chudák absolutně nechápe rozměr uvedeného hysterického výkřiku a upřímně a pochopitelně, je mu to pravděpodobně celkem ukradené. Ale i z něj zřejmě vyroste šikula, matka výchovou propluje, ani nebude vědět jak, a je to. A to mi taky připadá nefér. 

A případ poslední, to je vůbec k vzteku. Včera jsem po dlouhé době trávila tři dlouhé hodiny v obchodním centru. Jelikož my auti-rodiče jsme jaksi pozbyli většiny svobody a hlavně času si doplnit třeba šatník častěji než jednou za rok, naskytne-li se příležitost, chytáme ji za pačesy. Kromě triček a bot jsem si domů vezla též čerstvý zážitek na téma TO NENÍ FÉR. Představte si HMko, poloprázdné. Kabinky zejí prázdnotou, až na nás s mužem a jistou paní s kočárkem. Už při jejím vstupu do obchodu jsem si pomyslela cosi o způsobu trávení času s miminkem, ale ještě mi proběhlo hlavou, že jsem přísná a lidem křivdím. Třeba shání dárek. Nebo něco pro mrně. Kdepak. Vybrala si pár kousků pro sebe a jala se zkoušet. Nejdříve úvodní věta – „Budeš tady s mami? Budeš koukat na mami?“ Atmosféra ještě mírumilovná. Pak ovšem žena nekompromisně zatáhla závěs a mimi koukalo tak maximálně na látku. Načež se, docela pochopitelně, jalo plakat. Možná tak osmiměsíčnímu miminku prostě není tak úplně jasné, kde najednou maminka je. Žena vykukuje. A diví se, proč jako dítě brečí! „Však já jsem tady přece!!!“ Další kolo „Dáš si piškotek? Piškotek je mňam mňam že?“ A záhy už přichází „Ježiši nebreč!“ V rozhodně jiné atmosféře. Matka sbírá svršky a jde. A já si říkám, že dostala rozum. Jde ke kase. Cestou ještě okukuje jiné pulty a zuřivě houpe brečícím kočárkem, jako by to mělo nějak pomoct. U kasy se mateřsky vytasí s intenzivním Ššššššššššššššššššššššššššš a myslím, že všichni přítomní jsou rádi, hlavně za to nebohé dítě, že paní konečně vypadne. I zde bych očekávala, že matka bude mít víc štěstí a rozumu a dítě bude báječné, živoučké a brzy začne žvatlat. A ona bude jistě brzy řešit další zásadní otázku – neboli na kterou zahrádku u restaurace se dá v klidu a pohodě dát pivo i s dítětem…

Tohle všechno se stane zrovna kolem dne, kdy nám na genetice nabídnou testování případného dalšího miminka a jeho predispozice k autismu. Nabídnou nám skorojistotu potenciálních výsledků testu ve chvíli, kdy máme otázku dalšího dítěte doslova uzavřenou a její otevření jen jitří těžký smutek a velkou díru v dušičce. 

Tak tohle všechno pro mě není fér. 

No, ale, jak říkala ta chytrá paní...matka roku... JEŽIŠI NEBREČ!