Někdy se sama divím, jak dokážu být vynalézavá. Někdy totiž
na našeho synka neplatí vůbec nic. Je těžké rozeznat, co je ještě zlobení a co
už autismus, jisté ale je, že jsou chvíle, kdy je všechno marné. Takové chvíle
přišly dnes ráno a my opouštěli byt snad patnáct minut. Přesněji řečeno
OBOUVALI JSME SE A OTVÍRALI DVEŘE patnáct minut. Detaily netřeba. Večer,
přestože byl Kubík celý den dobře naladěn a veselý, to jaksi (a použiju to
slovo) zkusil zas.
JÁ: Pojď do sprchy.
ON: Néééééééééé! (hlasitě)
JÁ: Pojď se umýt. Pak
budou písničky.
ON: Nééééééééé!
(hlasitěji)
JÁ: Tak já si beru
vláčky...
ON: Nééééééééééééé!!!!
(hystericky)
JÁ: Tak pojď.
ON: Nééééééééééééé!!!
(vzpurně hystericky)
Svou výhrůžku proměňuju v čin a odnáším vláčky.
Prásk. Kuba div nevysklí své dveře do pokoje (pokolikáté
už...?)
Odcházím dýchat. Uklízím, chodím, mlčím. Kuba u sebe taky
mlčí. Neví, na čem je. Díkybohu nepláče. Vtom mě napadá spásná myšlenka. Kuba
má nového panáčka – Mata. Beru Mata a říkám Ahoj,
Kubo, já jsem Mat. Pojď se mnou do sprchy! Jdeš? Hurááá! Jsi jednička!
Kuba je nadšený. Směje se, mluví s Matem, dělá vše, co
je potřeba. V posteli pak samozřejmě mažeme i Matovi detoxikační kapky na
bříško. Z velkého konfliktu a třísknutí dveří se stává harmonie, smích,
štěstí.
Pro tentokrát jsem to zvládla. Kéž by to tak šlo pokaždé.
Žádné komentáře:
Okomentovat