U KONCE SIL

Mám nešťastnou povahu. Jsem maximalista, jsem důsledná a precizní ve všem, co chci dělat dobře. Nějak se mi do ale přestává hodit do krámu. Výsledkem je nula volného času, přetížená hlava a obrovská frustrace. A migréna, samozřejmě.

Už několik dní mě migréna trápí hodně. Poslední týdny makám na maximum a začíná mi docházet dech. Už prostě nemůžu. Teď se naprosto nefalšovaně lituju a zároveň mám obrovský vztek. Na všechny lidi, co ode mě neustále něco očekávají, na všechny, kteří si myslí, že ustojím cokoliv. Že všechno pochopím. A pak těch, co mi naprosto nepochopitelně pláčou na rameni s pocitem, že to mají těžké.

Paradoxní je, že teď bych měla jen jásat. Protože Jakub se lepší, rozmlouvá se, protože je kontaktní, družný, občas až klame zdáním toho, že je vlastně všechno úplně v pořádku a „normální“. Měla bych mít dobrý pocit, protože z určité části je to ovoce po vší té dřině, kterou jsme investovali. Zčásti je to pak zdravý vývoj, který zdá se přeskočil jakési neviditelné překážky a dostal Kubu dál. A já se raduju, ale zároveň s radostí jedu stále dál, protože je potřeba využít té otevřenosti mysli, těch nových dovedností, a tak s ním pracuju a snažím se to posouvat. A to znamená si alespoň obden připravit úkoly. Vymýšlím, tisknu, stříhám, chystám. Je to velké kvantum práce. Snažím se mu věnovat a pečovat o tu vzájemnost, o ten vztah, který býval jen snem. 

Čtu odbornou literaturu, stále vyhledávám zdroje. A zase jsem se dostala do stadia, kdy bych to nejradši nedělala. Kdy bych nechtěla řešit autismus. Vymýšlet edukativní činnosti, číst metodiky, být v pozoru.

Problém je, že už jsem opravdu zapomněla, co jiného by se dalo dělat. Žiju tím víc než čtyři roky a mívám stavy, kdy vlastně nevím, co sama se sebou. A protože hlava už nemůže a z mnoha stran necítí pochopení, stahuju se do samoty, často nechci mezi lidi. Protože pak by jen přicházelo neustálé vysvětlování něčeho, co mnozí stejně nepochopí. Je to fakt zvláštní. Zatímco Kubu ženu do společnosti, podporuju ho v kamarádství, živím jeho sociální stránku, moje sociálno jde úplně do háje. 

Je neděle a já cítím frustraci. Z nedokončené práce, z práce, která mě čeká, ze své vlastní únavy a migrény a všeho, co přestávám zvládat. 

Dneska je blog mým psychologem, protože tohle všechno už nechci nahlas říkat ani svému muži. Protože všeho už bylo tak nějak dost. 

Alespoň že náš chlapeček je veselý a spokojený. Jenže kromě toho je na mě i napojený. Takže je nejvyšší čas se zase sebrat, ať to celé nepokazím.

Jak???

P.S.: Má upřímná omluva směřuje všem, co tohle rádi čtou a skoro měsíc čekali. A pak taky všem, kteří jaksi nestáli o tu negativní smršť…

P.P.S.: Slib z 6.10. - Kuba opravdu jedl ten den kyselý okurek..ovšem brambory ani náhodou:-)

CHTĚLO BY TO DECKU NEBO DVĚ...

...na oslavu. Na oslavu komunikace, funkčních rozhovorů, verbálních projevů. Na oslavu zájmu, vůle a snahy. Na oslavu synkovy cesty, která se stále více a ochotně kříží s tou naší.

ROZHOVOR 1

JÁ: Kubo, pojď, jdeme pracovat.

ON: Ne!

JÁ: Uděláme úkolky a bude odměna.

ON: Ne!

JÁ: Ale jo, pojď....

ON: Já NECHI úko-y.

Co je na tom tak zvláštního? Poprvé si sám od sebe a bez pomoci funkčně upravil své navyklé CHCI na NECHCI...malý krok pro člověka, obrovský skok pro Kubíka:-)

ROZHOVOR 2

JÁ: Kubíku, jedl jsi dnes oběd?

ON: Oběd!

JÁ: Papal jsi?

ON: Papal!

JÁ: A co jsi jedl? Co bylo na oběd?

ON: Okuek.

JÁ: Ty jsi jedl okurek?

ON: Ano!

JÁ: A co bylo ještě – brambory nebo rýže?

ON: Bambo-y!

JÁ: Ty jsi jedl okurek a brambory?

ON: Ano!

Věřím mu to. Obojí má rád. A hned zítra prozradím, zda tohle vážně jedl....jídelní lístek jsem neviděla:-)

Říkali nám, že všechna ta snaha, píle a dlouhé hodiny práce se nám začnou vracet. A že to bude, až to začne...veliké. A nekecali:-) Je to nádhera!!! Je to jako denně dostávat dárky, plnit si životní sny!! 

Děkuju ti, synku můj. 

TAKOVÝ, JAKÝ JE

Události posledních dní dnes totálně přehlušila nová skutečnost. Kubíkovi se viklá první mléčný zub. A v tuto chvíli jen doufám, že v noci nevypadne a on ho nepolkne:-)

Byl zábavný. Pořád si ho viklal a bylo vidět, že to chce „řešit“, ale na otázku, zda ten zub vytáhneme, následovalo vždy rozhodné a hysterické NÉÉÉÉÉ!!! Na zoubkovou vílu jsem se ho dostat nepokoušela, jelikož tuším, že by to byla slabá motivace a dost možná k nepochopení.

Ale celé mi to připomíná to, co se prolíná zářím, posledními týdny. Je to už velký kluk. Už za rok jde do školy a jeho pokroky v současné době dosahují nebývalých rozměrů. Rozpovídal se a našel si nové kamarády, S NIMIŽ si povídá (!) a hraje. Několik rekordů v jedné větě...:-)

Najednou jako by přeskočil nějakou pomyslnou čáru, něco dosedlo, kam mělo...a on hrozně moc rozumí, co mu říkáme. Chápe slova, věty, začíná chápat emoce. Přestal s agresí, naopak je vřelý, komunikativní, přátelský. Je s ním zábava, ohromná legrace. Je trpělivější, klidnější a prokazuje náramnou kreativitu ve hře. Sdílí s námi úspěchy, radosti i smutek; sám verbálně vybízí ke kontaktu!

Navíc, návštěvu u psychiatra zvládl výborně, i přes tradičně těžší vstupní podmínky. Půlhodinové čekání, červený koberec, zakázané zóny. Ustál to. A byl pochválen. Doktor chválil jeho i nás za celkový přístup.

Najednou mám pocit, že jsme všichni poskočili o míle dál. Že se s tím vším rveme dobře, nebo nejlíp, jak dovedeme...a že to někam vede. To je hrozně velká úleva, moct si tohle aspoň někdy říct.

Vždycky jsem na něj byla pyšná. A dnes dvojnásob. Je to už velký kluk a je to statečný kluk a v našich očích je ohromně silný. Silnější než my. Už nevím, jestli bych chtěla, aby byl jiný, zdravý... přestože asi teď zažívám něco, co rodiče běžných dětí třeba ve věku tří let.

Náš syn je skvělý takový, jaký je. Říkáme mu to každý den a já věřím, že tomu rozumí a že to ví. Myslím, že bez toho by se totiž nepohnul dál.