Mám nešťastnou povahu. Jsem maximalista, jsem důsledná a
precizní ve všem, co chci dělat dobře. Nějak se mi do ale přestává hodit do
krámu. Výsledkem je nula volného času, přetížená hlava a obrovská frustrace. A
migréna, samozřejmě.
Už několik dní mě migréna trápí hodně. Poslední týdny makám
na maximum a začíná mi docházet dech. Už prostě nemůžu. Teď se naprosto
nefalšovaně lituju a zároveň mám obrovský vztek. Na všechny lidi, co ode mě
neustále něco očekávají, na všechny, kteří si myslí, že ustojím cokoliv. Že
všechno pochopím. A pak těch, co mi naprosto nepochopitelně pláčou na rameni s pocitem,
že to mají těžké.
Paradoxní je, že teď bych měla jen jásat. Protože Jakub se
lepší, rozmlouvá se, protože je kontaktní, družný, občas až klame zdáním toho,
že je vlastně všechno úplně v pořádku a „normální“. Měla bych mít dobrý
pocit, protože z určité části je to ovoce po vší té dřině, kterou jsme
investovali. Zčásti je to pak zdravý vývoj, který zdá se přeskočil jakési
neviditelné překážky a dostal Kubu dál. A já se raduju, ale zároveň s radostí
jedu stále dál, protože je potřeba využít té otevřenosti mysli, těch nových
dovedností, a tak s ním pracuju a snažím se to posouvat. A to znamená si
alespoň obden připravit úkoly. Vymýšlím, tisknu, stříhám, chystám. Je to velké
kvantum práce. Snažím se mu věnovat a pečovat o tu vzájemnost, o ten vztah,
který býval jen snem.
Čtu odbornou literaturu, stále vyhledávám zdroje. A zase
jsem se dostala do stadia, kdy bych to nejradši nedělala. Kdy bych nechtěla
řešit autismus. Vymýšlet edukativní činnosti, číst metodiky, být v pozoru.
Problém je, že už jsem opravdu zapomněla, co jiného by se
dalo dělat. Žiju tím víc než čtyři roky a mívám stavy, kdy vlastně nevím, co
sama se sebou. A protože hlava už nemůže a z mnoha stran necítí pochopení,
stahuju se do samoty, často nechci mezi lidi. Protože pak by jen přicházelo
neustálé vysvětlování něčeho, co mnozí stejně nepochopí. Je to fakt zvláštní.
Zatímco Kubu ženu do společnosti, podporuju ho v kamarádství, živím jeho
sociální stránku, moje sociálno jde úplně do háje.
Je neděle a já cítím frustraci. Z nedokončené práce, z práce,
která mě čeká, ze své vlastní únavy a migrény a všeho, co přestávám zvládat.
Dneska je blog mým psychologem, protože tohle všechno už nechci
nahlas říkat ani svému muži. Protože všeho už bylo tak nějak dost.
Alespoň že náš chlapeček je veselý a spokojený. Jenže kromě
toho je na mě i napojený. Takže je nejvyšší čas se zase sebrat, ať to celé
nepokazím.
Jak???
P.S.: Má upřímná omluva směřuje všem, co tohle rádi čtou a
skoro měsíc čekali. A pak taky všem, kteří jaksi nestáli o tu negativní smršť…
P.P.S.: Slib z 6.10. - Kuba opravdu jedl ten den kyselý okurek..ovšem brambory ani náhodou:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat