Události posledních dní dnes totálně přehlušila nová
skutečnost. Kubíkovi se viklá první mléčný zub. A v tuto chvíli jen
doufám, že v noci nevypadne a on ho nepolkne:-)
Byl zábavný. Pořád si ho viklal a bylo vidět, že to chce „řešit“,
ale na otázku, zda ten zub vytáhneme, následovalo vždy rozhodné a hysterické
NÉÉÉÉÉ!!! Na zoubkovou vílu jsem se ho dostat nepokoušela, jelikož tuším, že by
to byla slabá motivace a dost možná k nepochopení.
Ale celé mi to připomíná to, co se prolíná zářím, posledními
týdny. Je to už velký kluk. Už za rok jde do školy a jeho pokroky v současné
době dosahují nebývalých rozměrů. Rozpovídal se a našel si nové kamarády, S
NIMIŽ si povídá (!) a hraje. Několik rekordů v jedné větě...:-)
Najednou jako by přeskočil nějakou pomyslnou čáru, něco
dosedlo, kam mělo...a on hrozně moc rozumí, co mu říkáme. Chápe slova, věty,
začíná chápat emoce. Přestal s agresí, naopak je vřelý, komunikativní,
přátelský. Je s ním zábava, ohromná legrace. Je trpělivější, klidnější a
prokazuje náramnou kreativitu ve hře. Sdílí s námi úspěchy, radosti i
smutek; sám verbálně vybízí ke kontaktu!
Navíc, návštěvu u psychiatra zvládl výborně, i přes tradičně
těžší vstupní podmínky. Půlhodinové čekání, červený koberec, zakázané zóny.
Ustál to. A byl pochválen. Doktor chválil jeho i nás za celkový přístup.
Najednou mám pocit, že jsme všichni poskočili o míle dál. Že
se s tím vším rveme dobře, nebo nejlíp, jak dovedeme...a že to někam vede.
To je hrozně velká úleva, moct si tohle aspoň někdy říct.
Vždycky jsem na něj byla pyšná. A dnes dvojnásob. Je to už
velký kluk a je to statečný kluk a v našich očích je ohromně silný.
Silnější než my. Už nevím, jestli bych chtěla, aby byl jiný, zdravý... přestože
asi teď zažívám něco, co rodiče běžných dětí třeba ve věku tří let.
Náš syn je skvělý takový, jaký je. Říkáme mu to každý den a
já věřím, že tomu rozumí a že to ví. Myslím, že bez toho by se totiž nepohnul
dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat