Vždycky, když začnu u synka po období šílených výkyvů emocí
a záchvatů vzteku pozorovat nějaké zlepšení, okamžitě se mi uleví podobně, jako
když mi po pár dnech přejde migréna. To bych mohla skály lámat. Dnešní
odpoledne bylo už lepší, a i když si tímto koleduju o zakřiknutí, musím říct,
že mi docela odlehlo.
Zatímco běžně se snažím vychovávat, držet řád, občas zkoušet
nové věci a sdílet čas na maximum, v období, jako je teď, jde o pouhé
přežití. Limit elektronické zábavy občas protáhnu, nepotřebuju, aby snědl
všechno, a ochotně mu vařím suché špagety třeba třikrát za sebou. Sdílení času
má formu SEDÍME VEDLE SEBE A KUBA SI DONEKONEČNA PŘEHRÁVÁ VĚTY, SCÉNY, GRIMASY,
PŘÍBĚHY. Čehokoliv, co je zrovna v kurzu. Na otázky neodpovídá, je prostě
jinde. Uklidňuje se svými rituály a monology a je doslova nedosažitelný. Vrcholem
výkonu je udělat domácí úkol a udržet den s co možná nejmenším množstvím
hádek, křiku, smutku. Mezi lidi nechodíme, přežíváme to doma v izolaci.
Ono v zimní sezóně to vzteklé válení venku po zemi není nic moc. Zahrnuju
ho svou láskou, ujišťuju, že ho mám stále ráda, a jen čekám.
Ale když přijde ten den, kdy se to začne otáčet, je to, jako
když se Kubík odněkud vrátí. Najednou je všechno vzájemné; on nás zase slyší a
odpovídá. Hraje si, je kontaktní, vřelý. Zkrátka je tu s námi a je to,
jako když vyjde sluníčko. Nepopsatelně hezké. Síla těchto momentů je
nepřenosná. Má-li autismus mít nějaká pozitiva (o čemž už pár týdnů silně
pochybuju), tohle je jednoznačně jedním z nich.
Dnes odpoledne jsme spolu zpívali, hráli fotbal a dokázali
jsme se domluvit bez jediné hádky. Je to něco jako opožděný vánoční zázrak. Ale
hlavně že se ukázal:-)