NÁVRAT

Vždycky, když začnu u synka po období šílených výkyvů emocí a záchvatů vzteku pozorovat nějaké zlepšení, okamžitě se mi uleví podobně, jako když mi po pár dnech přejde migréna. To bych mohla skály lámat. Dnešní odpoledne bylo už lepší, a i když si tímto koleduju o zakřiknutí, musím říct, že mi docela odlehlo. 

Zatímco běžně se snažím vychovávat, držet řád, občas zkoušet nové věci a sdílet čas na maximum, v období, jako je teď, jde o pouhé přežití. Limit elektronické zábavy občas protáhnu, nepotřebuju, aby snědl všechno, a ochotně mu vařím suché špagety třeba třikrát za sebou. Sdílení času má formu SEDÍME VEDLE SEBE A KUBA SI DONEKONEČNA PŘEHRÁVÁ VĚTY, SCÉNY, GRIMASY, PŘÍBĚHY. Čehokoliv, co je zrovna v kurzu. Na otázky neodpovídá, je prostě jinde. Uklidňuje se svými rituály a monology a je doslova nedosažitelný. Vrcholem výkonu je udělat domácí úkol a udržet den s co možná nejmenším množstvím hádek, křiku, smutku. Mezi lidi nechodíme, přežíváme to doma v izolaci. Ono v zimní sezóně to vzteklé válení venku po zemi není nic moc. Zahrnuju ho svou láskou, ujišťuju, že ho mám stále ráda, a jen čekám.

Ale když přijde ten den, kdy se to začne otáčet, je to, jako když se Kubík odněkud vrátí. Najednou je všechno vzájemné; on nás zase slyší a odpovídá. Hraje si, je kontaktní, vřelý. Zkrátka je tu s námi a je to, jako když vyjde sluníčko. Nepopsatelně hezké. Síla těchto momentů je nepřenosná. Má-li autismus mít nějaká pozitiva (o čemž už pár týdnů silně pochybuju), tohle je jednoznačně jedním z nich. 

Dnes odpoledne jsme spolu zpívali, hráli fotbal a dokázali jsme se domluvit bez jediné hádky. Je to něco jako opožděný vánoční zázrak. Ale hlavně že se ukázal:-)