BOŽÍ HOD

Boží hod. Venku prapodivná směsice jarního vzduchu a ledového větru, na Vánoce to nevypadá. Ani venku, ani uvnitř mé hlavy, uvnitř mé už docela zlomené mysli. 

Celý prosinec se snažím být pozitivní. Advent prožíváme od svícnu až po dopisy Ježíškovi, ale já jaksi nenacházím v duši štěstí. Všechny ty přípravy, všechno to těšení je potřeba vecpat tam, kde nepřichází afekty a křik, tam, kde je alespoň chvíli klid. V prosinci moc prostoru bohužel nezbylo... všechno ztěžklo a dostalo punc diagnózy, která nejenže se neschová, ale naopak ukazuje ještě horší stránky než dřív.

Celá vyždímaná a psychicky rozkřehlá se snažím se synkem doklepat zbytek školy před vánočními prázdninami a nezbláznit se. Únava je všudypřítomná a nebere konce. Chci psát, ale nedokážu to. Nezbývají síly. Chci si dobíjet baterky, ale není kdy a čím. Chci se smát, jenže nevidím důvod.

Když můj muž onemocněl a padla i poslední šance na trochu bezstarostné svobody na večírku v předvánoční Praze, zlomilo mě to. Dva dny jsem proplakala. Už jsem nemohla. 

Celou dobu jsem se pak uklidňovala tím, že se chlapeček těší na Vánoce, a proto už tak šílí a křičí a je nervózní. Že s příchodem Vánoc to poleví. Nic takového se ale nestalo. Místo toho jsme i na Štědrý večer prožili pár afektů, nepochopitelně nesměli rozsvítit stromeček, nesnesitelně se s prarodiči dusili ve chvilkách, kdy autismus byl všude v našem bytě takřka hmatatelný. 

Nedávno jsem se svého muže ptala, jestli už to bude pořád takové. Jestli náš syn nepřestane v kritických situacích křičet, třískat dveřmi, ničit věci. Je to úmorné a nepřenosné. Říkal, že možná jo. Možná to prostě nebude lepší. 

Dneska jsem si sedla a konečně chtěla psát. Můj počítač ovšem potřeboval zpracovat aktualizace. Trvalo to skoro dvě hodiny. Seděla jsem a poprvé mě napadlo, že jsem zralá na antidepresiva. A hned potom mi došlo, že to všechno je marný boj. S autismem.

Vždycky jsem si totiž myslela, že když budu dělat věci správně, když využiju ty správné metodiky a dám do toho všechno, z našeho syna bude šikula, který se naučí své potíže zvládat. Zklidní se, začne mluvit víc a lépe, budeme moct chodit víc mezi lidi s ním i bez něj. Prostě jsem věřila, že vím jak na to a že vím, co zafunguje. 

Dneska jsem pochopila, že ať dělám cokoliv, to peklo se vrací a vrací. A už nevím, jak dál. Vzdávám se a soustředím se na jediné – prostě přežít. 

A pak ty klišé o životě. Jak jsme svého štěstí strůjci. Jak je náš život jako prázdná sklenka a záleží na nás, čím si ji naplníme, jelikož ji sami i vypijeme. Já si ji takhle naplnit nechtěla. Ale je jisté, že vypít ji fakt budu muset. 

Milý Ježíšku, jestli to ještě slyšíš... Chtěla bych aspoň občas dny, kdy by mi Kubík neplakal nebo nekřičel. Chtěla bych mít sílu a chtěla bych se zase smát. Moc bych si přála být zase aspoň maličko šťastná.