VYPADÁŠ ZTRHANĚ!

Advent je v plném proudu. Znovu jsou všude reklamy na parfémy, jako by se kupovaly jen jednou v roce. Nebo na marmelády. Ve spotech je většinou uklizená kuchyň, maminka a dcera, případně i s babičkou. Společně ve vyžehlených zástěrkách slepují linecké cukroví, scénou přímo cloumá harmonie a láska v červených tónech Vánoc. 

Jako každý rok i letos jsou slyšet slova o tzv. „nejkrásnějších Vánocích“. Rodinná pohoda, klid v duši, setkání s milými lidmi v čase adventu ideálně na vánočních trzích u svařáku nebo punče... Je tolik různých klišé. Masírují nás ze všech stran a nenechají příliš přemýšlet. Dokonalé Vánoce? Poradíme! Kup si tohle nebo támhleto, nech se hýčkat na předvánočním wellness víkendu kdesi v horách, pořádně to rozjeď na vánočním večírku, ozdob stromeček v těchto barvách (nezapomeň na letošní barevné trendy!), na Štědrý večer obleč svetr s vánočními motivy. Zkrátka pokud tohle všechno nenaplníš, tvé svátky nebudou stát za nic.

Nemám to ráda, protiví se mi to rok od roku víc. Pro mě neexistuje nic jako pohodový a klidný adventní čas. Tahle slova nedokážu naplnit, nedaří se mi to. Holt vychovávám autistu a to má tolik souvislostí, které klidný advent prostě neumožňují. Pozor – náš syn je úžasný a nevyměnila bych ho ani za nic, ale přesto to tak je – péče o něj je absolutně vysilující. 

„Vypadáš ztrhaně!“ Au. Důkaz toho, že řádky výše jsou pravda, mi dnes naservírovala kamarádka. Byla jsem totiž na vánočním jarmarku naší speciální mateřské a základní školy, kam Kubík dva roky chodil. Tohle je ta část adventu, kterou mám ráda. Letos mi to vyšlo a mohla jsem tam zajít. Koupím si vždycky pár výrobků, u kterých si vždycky povzdechnu, jak je úžasné, že se na nich podílely hendikepované děti, že to je jejich práce, a mám z nich úplně dětinskou radost. Letos se ze setkání s kamarádkou stal jakýsi dvouhodinový babinec. Seděly jsme u kávy a u stolu se neustále měnilo osazenstvo. Mámy autistů, Downů, dětí s DMO; různé ženy, různé příběhy. Všechny mluvily se všemi, odcházely a přicházely, smály se a užívaly si trochu klidu. Znala jsem tam jen dvě mámy, ale zbytek mě automaticky vtáhl a přijal mezi sebe. Ta bezprostřednost, komunikativnost, pochopení...to je velmi nepřenosné. Znovu jsem si vybavila, jak rozdílně jsem se vždycky ve speciální škole cítila, jak jiné prostředí to je. Běžná školka nebo škola má úplně jiný náboj a rodiče na tom mají velký podíl. 

Odcházela jsem ohromně nabitá a došlo mi, že ta ženská energie, která tam proudila, mi byla hrozně příjemná. Hned potom jsem si uvědomila, že to není jediný podobný případ poslední doby. Nedávno jsem měla sraz s kolegyněmi z práce. I tam mi bylo extrémně dobře. O týden později jsem dobíjela baterky na nové rodičovské skupině, kde se sešly zase jen ženy. Něco na tom bude, že kamarádství s holkama, jakkoli může někdy zklamat nebo být falešné, má něco do sebe. To když má člověk štěstí a narazí na fajn ženské. 

Dnes jsem si prostě vzpomněla na zasutou stránku svého já. Na své potřeby, na sebe sama. Možná mým největším vánočním přáním bude, abych dokázala víc než jen párkrát za rok zas žít aspoň občas i tak jako dřív. Abych mohla po svém nabíjet energii a mohla se zase více smát. Důvodů k radosti mám stále dost, ale přes vyčerpání je prostě často už nevidím.  A to je strašná škoda.