Poslední dny jsou až nabité zážitky, dojmy, pocity. Nestačím
to všechno vstřebat, natož sednout a psát. Dnes mi to nedá; než mě úplně povalí
únava ze sluníčka a alergie, podělím se o téma, které je u auti rodin aktuální
dnes a denně.
Sourozenci. Neprávem opomíjená skupina, na kterou by se přitom
měla soustředit velká míra terapie. Zdraví sourozenci to prostě schytávají. Bez
ohledu na to, jestli jsou starší nebo mladší než jejich auti parťák. Musí
leccos pochopit, musí vyzrát a vykazovat nadměrné množství trpělivosti, ohledu
a pochopení. To všechno podstatně dřív, než by mělo být nutné.
Je mi jich líto, těchto sourozenců. Nemají to vůbec snadné a
o své místo na slunci musí bojovat, protože obrovský kus pozornosti rodičů jde
směrem k autíkovi. Je to potřeba a nelze se rodičům divit, ale chudák to
zdravé dítě... Je řada autistů, o kterých vím, že jejich sourozenci jsou taky
auti. A není to zdaleka neběžný jev. Ale pak jsou tací, kteří mají zdravého
bratra nebo sestru. Různé vídám, o různých slýchám.
Tento víkend jsem měla možnost vidět, co to znamená mít
druhé dítě. Byla jsem oslněna vnitřní silou zdravého sourozence. Její ochota a
schopnost pomáhat své hendikepované sestře byla neuvěřitelná. Přes veškeré
příkoří, které jí malá auti holčička činila, ona prostě fungovala. Byla tam pro
ni, bez ohledu na vše. A dávala jí hodně lásky a pochopení. Opakuji, přes
všechna příkoří. Bylo to dojemné a krásné.
Zdravý sourozenec může dodat rodičům to, co hendikepovaný
ne. Může reálně pomoct v péči o autíka. Může být šikovný a samostatný a
nápomocný naprosto bezpodmínečným způsobem.
Ten dvoudenní zážitek na vlastní kůži mě zabolel. Protože
naše těžké rozhodnutí nemít další děti by mohlo znamenat, že jsme sami sebe i
Kubu obrali o tohle všechno. Protože kdyby měl sourozence žijícího s ním v jedné
domácnosti, nebyl by sám. Mohl by si s někým hrát, ne jen s námi rodiči.
Nám by mohl kompenzovat to, co nám chybí nebo chybělo. Vše za předpokladu, že
by byl zdravý. Kdyby nebyl, alespoň tu mohl být pro syna jako brácha či
ségra...a třeba by si i spolu hráli...
Jenže na kdyby se nehraje. Tyhle myšlenky se snažím už tři
dny zahodit, protože na situaci se nic nezmění. Čtyřicítka za rohem,
předpoklady pro stejnou diagnózu stále silné nebo spíš každým dnem silnější.
Možná jsme skutečně obrali sami sebe i synka. Ale to zůstane
prostě šrámem, který si poneseme jako leckteré jiné.
Zdravý sourozenec je zkrátka poklad. Já moc doufám, že si je
auti rodiče hýčkají, jak to jenom jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat