Řekla bych, že rodiče autíků se mnohdy, ne-li vždy,
vyznačují extrémní mírou obětavosti. Vychází to samozřejmě už ze předpokladu,
že pro své dítě chceme to nejlepší. Chceme, aby se něco naučilo, překonalo své
vnitřní bariéry, bylo alespoň v rámci mezí úspěšné. A to znamená velkou
dřinu. Spoustu a spoustu práce a snahy investované do dítěte na úkor odpočinku
a vlastních zájmů, na úkor partnerského vztahu, na úkor různých přátelství.
Rodina se stává jaksi uzavřeným celkem a je jen málo možností se socializovat,
relaxovat, mít změnu. Všechno to ale podstupujeme ochotně a rádi, protože je to
důležité a protože je to potřeba. Protože nám to nedá.
Dost možná jsou i rodiče, kteří to tak nemají, hendikep a
limity berou jako hotovou věc, se kterou nemá smysl dál pracovat a snažit se o
víc. Ne možná, zcela jistě jsou i takoví. Ale o těch dnes není řeč.
Dobrá, takže jsme obětaví. Co to znamená? Veškerý volný čas
investujeme do dítěte, abychom ho „tahali“ k sobě. Chceme s ním sdílet,
naučit ho leccos nápodobou, nebo taky prostě chceme být s ním a mít se
obyčejně rádi. Ta druhá půlka věty by měla být samozřejmostí...a tím pádem to
oběť není....přestože existuje opět řada rodičů, která to tak nemá a za oběť by
to považovala. Ale ani o nich není řeč.
Takto trávený čas nese své ovoce. Je to otázka zejména
začátků, kdy jste na startu té dlouhé nekonečné cesty. Když jsme začínali a
Kubík nemluvil, měl zavřené uši a nereagoval na nás, prvním krokem bylo
zrcadlení. Seděli jsme s ním v pokoji, opakovali jsme po něm divné
zvuky, divné pohyby, divnou hru. Aby viděl, že o jeho svět máme zájem. A aby
nám to jednou začal vracet stejným způsobem. Začal. Přidal se oční kontakt, po
letech i emoce a radost ze společných chvil. Společná hra, doprovázená slovy. A
mnohem víc.
Dnes už bychom tolik věnovat nemuseli, ale děláme to. Je to
doba, kdy nám chybí pro něj sourozenec, parťák... Jsou ale věci, které
nezměníme, a tak jsme mu tím parťákem my anebo se snažíme udržovat kontakt i s dětmi,
které zná mimo školku.
Součástí sdílení zůstává i sdílení hry. Sdílení jeho zájmů,
kterým se právem říká vyhraněné. Trvají zpravidla dlouho, než se skutečně
nasytí a přesměruje se jinam. Když to jsou vlaky, malujeme vlaky podle fotky na
internetu. Učíme se názvy modelů vlaků (jsou jich desítky!), jezdíme vlakem jen
tam a zpět pro jízdu samotnou, vyrábíme dopravní značky, které bývají u
přejezdů. Stavíme z lega, stříháme, lepíme, laminujeme, vymýšlíme o
vláčcích pohádky. Jsme zkrátka obětaví a rádi mu tak děláme radost. Nikdy by mě
nenapadlo, co všechno budu právě o železnici znát...a upřímně řečeno, velká
řada rodičů, co znám, by dle mého tak daleko zkrátka nešla. A to jim opravdu
nechci křivdit.
Kdyby to ti rodiče dělali, vzbudí to u dětí opravdovou
radost, posílí to jejich vzájemný vztah, bylo by to prostě do plusu. Smutné je,
že u nás nemáte nic jistého. Naše děti to ocení, ale všechno je to provázeno i
obrovským rizikem. Třeba křik uprostřed malování vlaku, že je něco špatně.
Dítko se vám to snaží říct, ale nerozumíte si. Je to nekonečná dedukce, než
přijdete na chybu. Křik, že nastupujeme do jiného vlaku, než se mu zrovna na
nástupišti líbí. A další a další...
Momentální mánií jsou myčky aut. A ta rizika jsem právě dnes
pocítila. Kuba už několik dnů usiluje o to, abychom jeli do myčky. Naše auto je
čisté a není to potřeba. To znamená krokodýlí slzy, když někam jedeme, ale do
myčky se nezastavíme. Trochu drahý vyhraněný zájem, no. Dnes mě hned po školce
táhl k myčce. Je to docela kus, ale řekla jsem si – proč ne, bude mít
radost. Když teda nejedeme, aspoň se budeme koukat. Byla mi zima, ale co člověk
neudělá pro radost dítěte. Stáli jsme tam celkem tři mycí cykly (a že byly dlouhé),
za myčkou na chodníku, v bezpečí. Pak se málem rozběhl, že se na to půjde
podívat zepředu, což znamená postávat u tankovacích stojanů a vůbec mezi auty.
Nedovolila jsem to. Přišel obrovský afekt. Fyzické přetlačování. Mírná agrese. Lákala
jsem ho, že se na myčky podívá na iPadu (divili byste se, co všechno se dá
najít na youtube). Přesto zbytek cesty znamenal střídavě krize a křik a
střídavě klid následovaný úprkem, na který už zase znovu nefungují pokyny
ČERVENÁ, čili stůj. Jednu dobu to bylo vtipné, protože slovo POČKEJ, STŮJ
nebylo na nic, zato na ČERVENÁ fungoval fantasticky. Ne tak dnes.
Domů jsem přišla utahaná a vystresovaná s pocitem, že
ať udělám, co udělám, je to marné. Nebo minimálně bez záruky, že Kuba bude v pohodě.
Další nějaké hádky přišly i doma a zbytek odpoledne jsem proležela v migréně
a smutku z toho všeho, co se prostě někdy nedá změnit. A přestože jsem se
hodně zlobila, pak jsem přemýšlela o tom, že vlastně nevím, jestli se mám na
něj zlobit. Nedokázal svou touhu ovládnout z podstaty symptomatiky autismu
nebo jen trval na svém a vědomě zlobil? Někdy prostě nevím.
Na každé hádce je nejhezčí usmiřování a tak jsem ho večer
pevně objala a řekla mu, že ho mám ráda. Bylo mi trochu lépe, ale přesto se
bojím, co přijde zítra.
Snadné to opravdu není. Ale na té obětavosti to přesto nic
nezmění.
Žádné komentáře:
Okomentovat