KONEC JEDNOHO KLIŠÉ

Není žádným tajemstvím, že naše děti, výjimečné a neobyčejné, mají šestý smysl. Co to ale přesně znamená?

Dokážou cítit, že je někde něco zlého. Už se nám stalo, že jsme museli opustit místo, kde jsme měli zůstat týden. Po dvou dnech jsme jeli domů. Náš syn chodil kolem domu, nakukoval za roh s očividným strachem. Nebylo to v noci, ale za bílého dne. Díval se do prázdna, a přesto bylo zjevné, že něco vidí. Nebo přinejmenším cítí a vnímá.  Choval se nestandardně, nehrál si, nemluvil, málo pil a jedl. Před pár dny se nám zase stalo, že na určitém úseku procházky, kde jsme doposud nebyli, se choval velmi zvláštně. V jednom bodě sklonil hlavu k hrudníku a nehodlal ji zvednout. Jako v transu ušel dvacet metrů, kde tiše řekl „Půjdeme domů.“ Tady je potřeba zmínit, že to bylo u železničního přejezdu, které tak miluje! Nedokázali jsme ho přesvědčit, aby se na nás podíval a mluvil s námi. Prostě šel, hlavu dolů, z jedné strany svíral ruku mou a z druhé manželovu a podivně vystrašeně coural s bradou na hrudi. Jakmile jsme po těch dvaceti metrech cestou zpět znovu zabočili mezi domy a k městu, najednou byl ve vteřině zpět. Zvednul hlavu, začal poskakovat a zpívat si. Co tam asi předtím viděl, co my ne??

Tyto děti si také dokážou si držet odstup od falešných lidí. Vždycky jsme věděli, že když Kubíkovi někdo „nezavoní“, nemá u něj šanci. Když mu nesedne napoprvé, nemůže se stát, že ho jakkoli osloví později. Několik takových lidí už bylo. Zpětně vidím, že to mohlo být tím, jací byli… falešní nebo vypočítaví… něco na tom zkrátka je.

A hlavně, hlavně jsou extrémně citově napojení na své nejbližší. Je to paradox, jelikož jedním z běžných klišé je právě to, že nedokážou nic cítit...,že nemají emoce....takový nesmysl! Uplynulých čtrnáct dní bylo pro mě těžkých. Z určité části jako následek náročné dovolené, z jiné zas jako nával psychického vyčerpání. Synkův propad mě tížil a všechno možné nakonec vedlo k tomu, že ani mezi mnou a mužem to nebylo v pořádku. Dva týdny trvalo tohle bezčasí a pak se staly dvě věci.

Nejprve mi došlo, co mi mělo dojít už po pár dnech. Přece to dávno vím, jak je Kubík citlivý. Musí to vnímat! Musí vnímat, že na sebe s mužem občas vrčíme. Začalo mi svítat, jak velký vliv to může mít.

Den nato jsem Kubíka vzala po pár měsících na nové měření organismu a další detoxikační kůru. Co z toho vyšlo? V těle měl extrémní množství stresu, úzkosti a nakumulovaného vzteku. Všechno se emočnímu napětí doma určitě přičítat nedá, ale zároveň je potřeba si uvědomit, jak citlivý náš syn je. 

Ještě ten večer jsme s mužem mluvili a mluvili a těch čtrnáct dní ze sebe setřásli. Jakkoli mi to bylo líto, že to bylo tak dlouhé, dřív to prostě nešlo. 

Nestal se zázrak. Není to tak, že od dalšího dne byl Kuba zase úplně medový. Je zřejmé, že určitý vztek a frustrace v něm stále je a díky detoxikačním preparátům jde právě teď z těla ven. Ale extrémní podrážděnost, řada afektů a konfliktů je prostě pryč. Nastalo viditelné zlepšení a Kubík se zase mnohem více směje. 

Na tento příspěvek muselo uplynout tolik času...a není pro mě běžný. Je mi mírně proti srsti troubit do světa, že jsme s mužem měli problémy. Vždycky je to soukromá věc. Ale píšu to tu, protože může být řada rodičů, kteří si to neuvědomí. A taky proto, aby lidé věděli zase trochu víc o dětech, které se vymykají našim běžným měřítkům. A protože je potřeba ukázat, že ta pitomá klišé nejsou pravda.

Autisti MAJÍ emoce. Jen s nimi pracují docela jinak. A ještě častěji si s nimi nevědí rady a nerozumí jim. Jinak by náš syn prostě přišel a řekl „Mami, tati, už toho nechte...“

O TRPĚLIVOSTI A SÍLE

Dnes večer jsem vnímala svého muže v řešení konfliktu s Kubou. Trvalo zhruba patnáct minut dostat ho do koupelny na čištění zubů a následné uložení do postele. Nevím, z čeho pramenil ten náhlý odpor, ale syn běhal po bytě, ječel, bouchal dveřmi a vyloženě se schovával. Můj muž byl klidný, mluvil s ním hezky, motivoval ho, citlivě vedl, ale stejně nic nefungovalo. Já se pokoušela si číst, ale nešlo se soustředit. Řídíme se dohodou, že nevstupujeme druhému do konfliktu, a tak nezbývalo než čekat, jak to dopadne.

Když jeho úprk nabral paradoxně směr koupelna, sám se trochu zklidnil. Najednou bylo slyšet zubní kartáček a z koupelny vyšel usměvavý chlapeček. Slyšela jsem ty dva, jak se usmiřují a jak je náhle všechno v pořádku. 

Říkám si, kolik dobré vůle, psychické síly a trpělivosti se od nás jako rodičů žádá. Kolik je potřeba, aby člověk ve výchově nenasekal zbytečné chyby, tam, kde to samo o sobě jde jen hrozně složitě. Mnohdy musíme vydržet hodně a pak jít a obejmout po krizi to popletené dítě a říct mu, že ho máme rádi. Aby vědělo, že je milováno bezpodmínečně a přesně takové, jaké je. Někdy je to těžké, protože vydržet se zkrátka dá jen určitý počet třískání dveří, bouchání do vypínačů a jekotu. Brnká to na nervy a někdy máte prostě hrozný vztek. Ale musíte to tak dělat, protože se nesmí zapomenout na skutečnost, že dítě za to prostě nemůže. A že je, s největší pravděpodobností, z podobných scén stejně nešťastné jako vy.  

Je to obrovský trénink trpělivosti. 

DOVOLENÁ - JAK TO BYLO

U stolu voní káva. Opravdové espresso. Ne instantka jako na dovolené v apartmánu, kde nefungoval kávovar. Jsem po sprše, z okna mám zas ten starý známý výhled a jsem strašně ráda, že jsem doma. Co naplat, jsem typ domácí a hrozně ráda se do našeho bytu vracím. Je to kotva, je to doma, je mi tu hezky. Ostatně, i několik známých a přátel se tu zpravidla nápadně dlouho zdržuje a já je podezřívám, že je jim tu taky dobře a útulně. Ale to bych odbočila.

Jsme zpátky a je to dobře. Minule jsem psala, že uvidíme, jaká ta dovolená vlastně bude...inu, tak jsme viděli. Prakticky hned po příjezdu. Ale nebudu předbíhat a vezmu to den po dni.

DEN PRVNÍ – VYJÍŽDÍME

Informace o tzv. VELKÉM VÝLETU proběhla před Kubou o den dřív, v den D pak ještě ráno a důkladně. Strašně se těšil! Tudíž přimět ho jít ještě před odjezdem popřát babičce k svátku bylo víc než těžké. Těžké pořízení jsme přisuzovali velkému těšení. Cesta byla příjemná a náš chlapeček se prakticky projedl k cíli. Už čtyřicet minut po výjezdu se zezadu ozvalo: „Dáme si svačinku!“ V tomto duchu jsme pokračovali, ovšem museli jsme svačinky přisuzovat určitému přesnému času, jelikož začaly docházet. Vtipálek i smlouval. 

JÁ: Kubo, další svačinka bude v 16:00.

ON: 15:00!!

JÁ: Ne, v 16.

ON: 15!! Ano, ano, ano!

JÁ: Dobře, tak v 15:30. Domluveno?

ON: Domluveno.

Bylo 15:28. Zezadu volání: „Svačinku!! 15:30!!“

„To už je 30?“

„Ano, ano, ano!“

„Kecáš, je 28!!“

Na tváři vychytralý rošťácký úsměv.

V cíli se mu líbilo. Terasa, jezírko, mladí sousedé, kteří si ho přizvali na práci s hadicí s vodou. Ideální stav. Přesto jakási popudlivost. Zvyšovala se. Večer končil provoláváním POJEDEME DOMŮ! Už nevím, jak jsme ho tam dokázali uložit. Ale dokázali. 

Seděli jsme na terase a sčítali, co všechno v apartmánu nefunguje a co tam chybí. Ale byla tam ta odpočinková zóna terasa + jezírko. A my ještě pořád chtěli věřit, že to bude dobré.

DEN DRUHÝ – PRVNÍ POKUSY

Ráno nezvykle dlouhé válení v peřinách. A pak další část výlevu POJEDEME DOMŮ! Na výlet ke Kunětické hoře jsme ho dostali pouze tím, že jsme ho nalákali na tamní turistický vláček. Vláček skvělý. Kuba si silou svého nátlaku vynutil jízdy hned dvě. Bylo nám jasné, že místní restaurace pod „Kuňkou“, stejně jako blízké Muzeum perníku, pohádkový les a ranč nám jsou zapovězeny. Leda bychom chtěli za a) neustále dokola jezdit vláčkem či za b) být drsní a nedovolit a tím spustit ukázkový řev. Nechtěli jsme ani jedno a tak jsme po týdnu odjeli bez návštěvy Muzea perníku. Ach jo.

Následné courání v Pardubicích už nestojí za řeč. Rozpálené město, výbušná synkova nálada, konec. Zoufale jsme nakoupili jídlo a radši zmizeli zpět na apartmán. Po polední siestě, u které Kubík zíral fascinovaně na Déčko (jelikož připojení bylo zoufalé a iPad nám tak byl nanic), se odhodlal ke koupání v jezírku. Začalo to vypadat slibně. Koupání bylo ohromně fajn, odpoledne uteklo a večer přišlo na řadu víno. Zadoufala jsem v lepší zítřky.

DEN TŘETÍ – SÁZKA NA JISTOTU

Ve snaze nasytit Jakoubkovu dušičku jsme ten den pojali železničně. Výlet vlakem, dále zahradní železnice a vláček v parku, oběd v restauraci, cesta zpět vlakem. Nebylo to tak idylické, jak to možná zní, ale už se to blížilo normálu. Pár výkyvů nastávalo. Třeba jako když mu na špagety dali zelenou přízdobu a parmezán. Nebo když mu chtěli dát na vláčku razítko na ruku. Takové nepřístojnosti!:-) Ale ustáli jsme to. Po návratu tradiční osvěžení v jezírku a pohoda.

DEN ČTVRTÝ – U VODY

Jelikož vedra kulminovala a já se nechtěla trmácet žádným rozpáleným městem, jeli jsme se koupat. To náš chlapeček uvítal s radostí. Jelo se. 

První překážkou byla skutečnost, že okolí skutečně krásných a velkých bazénů bylo čistou zónou, do které z dek a laviček za ploty člověk nevstoupil ani s pitím, ani s botama. To byl problém. Chodit bosky po chodníku, to ještě zvládal. I když složitě obíhal nejrůznější lístečky a větvičky, které zavál vítr. Ale pak na deku přes trávu!! Problém. Obzvláště po letošní první zkušeností s vosím píchnutím. Ale nakonec jsme to jaksi zvládli. 

První hodinu jsme strávili v brouzdališti. Velkým průlomem byl vstup do dětského bazénu, kde konečně začala trochu zábava. Čím bylo větší vedro, tím ale klesala jeho odolnost. Drobné rozmíšky nám kalily den, a když jsme ve tři naznali, že už to od rána stačí, teprve přišly pořádné potíže. Z areálu jsme odcházeli jeden s plačícím synkem na rukou, jeden obtěžkán taškami. Vedro k zalknutí a hromada slz. Bylo nám to opravdu líto. 

Před odjezdem jsme narazili ještě na zmrzlinu a to bylo, myslím, záchranou. Zbytek odpoledne tradičně v jezírku a pak opět Déčko. Nová láska.

DEN PÁTÝ – NA HRANĚ SE SILAMI

Po zkušenosti z bazénu jsme další den opět pojali výletně. Ráno navíc přišlo opět POJEDEME DOMŮ!,  a tak jsme se setsakra snažili, aby to byl prima den. Výlet vlakem, dále opět zahradní železnice. Obří akvárium - standardně expresně prohlédnuté – zatímco zbytek skupinky ještě obdivoval piraně, my už byli na druhém konci města. Jízdy MHD – nový prvek – trolejbus! Hurá! Dále opět oběd. Znovu vláček a ještě i železniční muzeum. Učiněná euforie! Museli byste ho vidět:-)

DEN ŠESTÝ – ODJEZD

Domů. Prostě hned brzy ráno, bez zbytečných zastávek a zdržování. Za bezpečím.

Nezmiňuju milióny krizí, hádání a křiků, protože to valného významu nemá. Vlastně možná ani všechno to výše význam nemá. Pro většinu lidí. Ale ta hrstka, který s námi náš příběh žije a tenhle blog čte, teď už ví, že jsme se zřejmě zase ocitli na sinusoidě na spodní hraně. 

Můj muž je statečný a pozitivní. Opravdu ho obdivuju. Já jsem ohromně zaskočená a smutná z toho, co přišlo. Přestože bylo jasné, že dřív nebo později to přijde. To je ta zákeřnost diagnózy PAS. Prostě se to kdykoli zlomí. A vy jen bezmocně pozorujete, jak se z hezké mluvy znovu stává turečtina, jak moc je najednou ticha, jak moc je dětských slziček, protože logicky prostě není možné eliminovat všechno, co dítě podráždí. 

Ale přesto, přesto musím říct, že je náš Jakub prostě úžasný. Dnes po návratu postavil z lega dráhu pro míček, který měl být očividně golfový. Po průjezdu cílovou brankou měl připravený pohár pro vítěze – opět z lega. 

Co je na tom tak úžasného? Byli jsme tam i na golf. Jen na odpaliště. Pak jsme uvízli v restauraci kvůli průtrži mračen. Zrovna tam odměňovali dětské vítěze turnaje v golfu. Vždycky si stoupli, dostali pohár a vyfotili se. Můžete hádat, jaký scénář probíhal u lego golfu doma... Takové překvapení vám jen tak nějaké běžné dítko nepřipraví:-)