Není žádným tajemstvím, že naše děti, výjimečné a
neobyčejné, mají šestý smysl. Co to ale přesně znamená?
Dokážou cítit, že je někde něco zlého. Už se nám stalo, že
jsme museli opustit místo, kde jsme měli zůstat týden. Po dvou dnech jsme jeli
domů. Náš syn chodil kolem domu, nakukoval za roh s očividným strachem.
Nebylo to v noci, ale za bílého dne. Díval se do prázdna, a přesto bylo
zjevné, že něco vidí. Nebo přinejmenším cítí a vnímá. Choval se nestandardně, nehrál si, nemluvil,
málo pil a jedl. Před pár dny se nám zase stalo, že na určitém úseku procházky,
kde jsme doposud nebyli, se choval velmi zvláštně. V jednom bodě sklonil
hlavu k hrudníku a nehodlal ji zvednout. Jako v transu ušel dvacet
metrů, kde tiše řekl „Půjdeme domů.“ Tady
je potřeba zmínit, že to bylo u železničního přejezdu, které tak miluje! Nedokázali
jsme ho přesvědčit, aby se na nás podíval a mluvil s námi. Prostě šel,
hlavu dolů, z jedné strany svíral ruku mou a z druhé manželovu a
podivně vystrašeně coural s bradou na hrudi. Jakmile jsme po těch dvaceti
metrech cestou zpět znovu zabočili mezi domy a k městu, najednou byl ve
vteřině zpět. Zvednul hlavu, začal poskakovat a zpívat si. Co tam asi předtím
viděl, co my ne??
Tyto děti si také dokážou si držet odstup od falešných lidí.
Vždycky jsme věděli, že když Kubíkovi někdo „nezavoní“, nemá u něj šanci. Když
mu nesedne napoprvé, nemůže se stát, že ho jakkoli osloví později. Několik
takových lidí už bylo. Zpětně vidím, že to mohlo být tím, jací byli… falešní
nebo vypočítaví… něco na tom zkrátka je.
A hlavně, hlavně jsou extrémně citově napojení na své
nejbližší. Je to paradox, jelikož jedním z běžných klišé je právě to, že
nedokážou nic cítit...,že nemají emoce....takový nesmysl! Uplynulých čtrnáct
dní bylo pro mě těžkých. Z určité části jako následek náročné dovolené, z jiné
zas jako nával psychického vyčerpání. Synkův propad mě tížil a všechno možné
nakonec vedlo k tomu, že ani mezi mnou a mužem to nebylo v pořádku.
Dva týdny trvalo tohle bezčasí a pak se staly dvě věci.
Nejprve mi došlo, co mi mělo dojít už po pár dnech. Přece to
dávno vím, jak je Kubík citlivý. Musí to vnímat! Musí vnímat, že na sebe s mužem
občas vrčíme. Začalo mi svítat, jak velký vliv to může mít.
Den nato jsem Kubíka vzala po pár měsících na nové měření
organismu a další detoxikační kůru. Co z toho vyšlo? V těle měl
extrémní množství stresu, úzkosti a nakumulovaného vzteku. Všechno se emočnímu
napětí doma určitě přičítat nedá, ale zároveň je potřeba si uvědomit, jak
citlivý náš syn je.
Ještě ten večer jsme s mužem mluvili a mluvili a těch
čtrnáct dní ze sebe setřásli. Jakkoli mi to bylo líto, že to bylo tak dlouhé,
dřív to prostě nešlo.
Nestal se zázrak. Není to tak, že od dalšího dne byl Kuba
zase úplně medový. Je zřejmé, že určitý vztek a frustrace v něm stále je a
díky detoxikačním preparátům jde právě teď z těla ven. Ale extrémní
podrážděnost, řada afektů a konfliktů je prostě pryč. Nastalo viditelné
zlepšení a Kubík se zase mnohem více směje.
Na tento příspěvek muselo uplynout tolik času...a není pro
mě běžný. Je mi mírně proti srsti troubit do světa, že jsme s mužem měli
problémy. Vždycky je to soukromá věc. Ale píšu to tu, protože může být řada
rodičů, kteří si to neuvědomí. A taky proto, aby lidé věděli zase trochu víc o
dětech, které se vymykají našim běžným měřítkům. A protože je potřeba ukázat,
že ta pitomá klišé nejsou pravda.
Autisti MAJÍ emoce. Jen s nimi pracují docela jinak. A
ještě častěji si s nimi nevědí rady a nerozumí jim. Jinak by náš syn
prostě přišel a řekl „Mami, tati, už toho
nechte...“
Žádné komentáře:
Okomentovat