Dnes večer jsem vnímala svého muže v řešení konfliktu s Kubou.
Trvalo zhruba patnáct minut dostat ho do koupelny na čištění zubů a následné
uložení do postele. Nevím, z čeho pramenil ten náhlý odpor, ale syn běhal
po bytě, ječel, bouchal dveřmi a vyloženě se schovával. Můj muž byl klidný,
mluvil s ním hezky, motivoval ho, citlivě vedl, ale stejně nic
nefungovalo. Já se pokoušela si číst, ale nešlo se soustředit. Řídíme se
dohodou, že nevstupujeme druhému do konfliktu, a tak nezbývalo než čekat, jak
to dopadne.
Když jeho úprk nabral paradoxně směr koupelna, sám se trochu
zklidnil. Najednou bylo slyšet zubní kartáček a z koupelny vyšel usměvavý
chlapeček. Slyšela jsem ty dva, jak se usmiřují a jak je náhle všechno v pořádku.
Říkám si, kolik dobré vůle, psychické síly a trpělivosti se
od nás jako rodičů žádá. Kolik je potřeba, aby člověk ve výchově nenasekal
zbytečné chyby, tam, kde to samo o sobě jde jen hrozně složitě. Mnohdy musíme
vydržet hodně a pak jít a obejmout po krizi to popletené dítě a říct mu, že ho
máme rádi. Aby vědělo, že je milováno bezpodmínečně a přesně takové, jaké je.
Někdy je to těžké, protože vydržet se zkrátka dá jen určitý počet třískání
dveří, bouchání do vypínačů a jekotu. Brnká to na nervy a někdy máte prostě hrozný
vztek. Ale musíte to tak dělat, protože se nesmí zapomenout na skutečnost, že
dítě za to prostě nemůže. A že je, s největší pravděpodobností, z podobných
scén stejně nešťastné jako vy.
Je to obrovský trénink trpělivosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat