DOVOLENÁ - JAK TO BYLO

U stolu voní káva. Opravdové espresso. Ne instantka jako na dovolené v apartmánu, kde nefungoval kávovar. Jsem po sprše, z okna mám zas ten starý známý výhled a jsem strašně ráda, že jsem doma. Co naplat, jsem typ domácí a hrozně ráda se do našeho bytu vracím. Je to kotva, je to doma, je mi tu hezky. Ostatně, i několik známých a přátel se tu zpravidla nápadně dlouho zdržuje a já je podezřívám, že je jim tu taky dobře a útulně. Ale to bych odbočila.

Jsme zpátky a je to dobře. Minule jsem psala, že uvidíme, jaká ta dovolená vlastně bude...inu, tak jsme viděli. Prakticky hned po příjezdu. Ale nebudu předbíhat a vezmu to den po dni.

DEN PRVNÍ – VYJÍŽDÍME

Informace o tzv. VELKÉM VÝLETU proběhla před Kubou o den dřív, v den D pak ještě ráno a důkladně. Strašně se těšil! Tudíž přimět ho jít ještě před odjezdem popřát babičce k svátku bylo víc než těžké. Těžké pořízení jsme přisuzovali velkému těšení. Cesta byla příjemná a náš chlapeček se prakticky projedl k cíli. Už čtyřicet minut po výjezdu se zezadu ozvalo: „Dáme si svačinku!“ V tomto duchu jsme pokračovali, ovšem museli jsme svačinky přisuzovat určitému přesnému času, jelikož začaly docházet. Vtipálek i smlouval. 

JÁ: Kubo, další svačinka bude v 16:00.

ON: 15:00!!

JÁ: Ne, v 16.

ON: 15!! Ano, ano, ano!

JÁ: Dobře, tak v 15:30. Domluveno?

ON: Domluveno.

Bylo 15:28. Zezadu volání: „Svačinku!! 15:30!!“

„To už je 30?“

„Ano, ano, ano!“

„Kecáš, je 28!!“

Na tváři vychytralý rošťácký úsměv.

V cíli se mu líbilo. Terasa, jezírko, mladí sousedé, kteří si ho přizvali na práci s hadicí s vodou. Ideální stav. Přesto jakási popudlivost. Zvyšovala se. Večer končil provoláváním POJEDEME DOMŮ! Už nevím, jak jsme ho tam dokázali uložit. Ale dokázali. 

Seděli jsme na terase a sčítali, co všechno v apartmánu nefunguje a co tam chybí. Ale byla tam ta odpočinková zóna terasa + jezírko. A my ještě pořád chtěli věřit, že to bude dobré.

DEN DRUHÝ – PRVNÍ POKUSY

Ráno nezvykle dlouhé válení v peřinách. A pak další část výlevu POJEDEME DOMŮ! Na výlet ke Kunětické hoře jsme ho dostali pouze tím, že jsme ho nalákali na tamní turistický vláček. Vláček skvělý. Kuba si silou svého nátlaku vynutil jízdy hned dvě. Bylo nám jasné, že místní restaurace pod „Kuňkou“, stejně jako blízké Muzeum perníku, pohádkový les a ranč nám jsou zapovězeny. Leda bychom chtěli za a) neustále dokola jezdit vláčkem či za b) být drsní a nedovolit a tím spustit ukázkový řev. Nechtěli jsme ani jedno a tak jsme po týdnu odjeli bez návštěvy Muzea perníku. Ach jo.

Následné courání v Pardubicích už nestojí za řeč. Rozpálené město, výbušná synkova nálada, konec. Zoufale jsme nakoupili jídlo a radši zmizeli zpět na apartmán. Po polední siestě, u které Kubík zíral fascinovaně na Déčko (jelikož připojení bylo zoufalé a iPad nám tak byl nanic), se odhodlal ke koupání v jezírku. Začalo to vypadat slibně. Koupání bylo ohromně fajn, odpoledne uteklo a večer přišlo na řadu víno. Zadoufala jsem v lepší zítřky.

DEN TŘETÍ – SÁZKA NA JISTOTU

Ve snaze nasytit Jakoubkovu dušičku jsme ten den pojali železničně. Výlet vlakem, dále zahradní železnice a vláček v parku, oběd v restauraci, cesta zpět vlakem. Nebylo to tak idylické, jak to možná zní, ale už se to blížilo normálu. Pár výkyvů nastávalo. Třeba jako když mu na špagety dali zelenou přízdobu a parmezán. Nebo když mu chtěli dát na vláčku razítko na ruku. Takové nepřístojnosti!:-) Ale ustáli jsme to. Po návratu tradiční osvěžení v jezírku a pohoda.

DEN ČTVRTÝ – U VODY

Jelikož vedra kulminovala a já se nechtěla trmácet žádným rozpáleným městem, jeli jsme se koupat. To náš chlapeček uvítal s radostí. Jelo se. 

První překážkou byla skutečnost, že okolí skutečně krásných a velkých bazénů bylo čistou zónou, do které z dek a laviček za ploty člověk nevstoupil ani s pitím, ani s botama. To byl problém. Chodit bosky po chodníku, to ještě zvládal. I když složitě obíhal nejrůznější lístečky a větvičky, které zavál vítr. Ale pak na deku přes trávu!! Problém. Obzvláště po letošní první zkušeností s vosím píchnutím. Ale nakonec jsme to jaksi zvládli. 

První hodinu jsme strávili v brouzdališti. Velkým průlomem byl vstup do dětského bazénu, kde konečně začala trochu zábava. Čím bylo větší vedro, tím ale klesala jeho odolnost. Drobné rozmíšky nám kalily den, a když jsme ve tři naznali, že už to od rána stačí, teprve přišly pořádné potíže. Z areálu jsme odcházeli jeden s plačícím synkem na rukou, jeden obtěžkán taškami. Vedro k zalknutí a hromada slz. Bylo nám to opravdu líto. 

Před odjezdem jsme narazili ještě na zmrzlinu a to bylo, myslím, záchranou. Zbytek odpoledne tradičně v jezírku a pak opět Déčko. Nová láska.

DEN PÁTÝ – NA HRANĚ SE SILAMI

Po zkušenosti z bazénu jsme další den opět pojali výletně. Ráno navíc přišlo opět POJEDEME DOMŮ!,  a tak jsme se setsakra snažili, aby to byl prima den. Výlet vlakem, dále opět zahradní železnice. Obří akvárium - standardně expresně prohlédnuté – zatímco zbytek skupinky ještě obdivoval piraně, my už byli na druhém konci města. Jízdy MHD – nový prvek – trolejbus! Hurá! Dále opět oběd. Znovu vláček a ještě i železniční muzeum. Učiněná euforie! Museli byste ho vidět:-)

DEN ŠESTÝ – ODJEZD

Domů. Prostě hned brzy ráno, bez zbytečných zastávek a zdržování. Za bezpečím.

Nezmiňuju milióny krizí, hádání a křiků, protože to valného významu nemá. Vlastně možná ani všechno to výše význam nemá. Pro většinu lidí. Ale ta hrstka, který s námi náš příběh žije a tenhle blog čte, teď už ví, že jsme se zřejmě zase ocitli na sinusoidě na spodní hraně. 

Můj muž je statečný a pozitivní. Opravdu ho obdivuju. Já jsem ohromně zaskočená a smutná z toho, co přišlo. Přestože bylo jasné, že dřív nebo později to přijde. To je ta zákeřnost diagnózy PAS. Prostě se to kdykoli zlomí. A vy jen bezmocně pozorujete, jak se z hezké mluvy znovu stává turečtina, jak moc je najednou ticha, jak moc je dětských slziček, protože logicky prostě není možné eliminovat všechno, co dítě podráždí. 

Ale přesto, přesto musím říct, že je náš Jakub prostě úžasný. Dnes po návratu postavil z lega dráhu pro míček, který měl být očividně golfový. Po průjezdu cílovou brankou měl připravený pohár pro vítěze – opět z lega. 

Co je na tom tak úžasného? Byli jsme tam i na golf. Jen na odpaliště. Pak jsme uvízli v restauraci kvůli průtrži mračen. Zrovna tam odměňovali dětské vítěze turnaje v golfu. Vždycky si stoupli, dostali pohár a vyfotili se. Můžete hádat, jaký scénář probíhal u lego golfu doma... Takové překvapení vám jen tak nějaké běžné dítko nepřipraví:-)